Nový Zéland: postřehy ze severního ostrova

Obecně s expatem nemáme ve zvyku si před cestou zjišťovat informace a rádi se necháme překvapit. Těm nejprofláklejším místům se člověk stejně nikde nevyhne a u těch méně známých se potom můžeme cítit jako velcí dobrodruzi, co že jsme to zase objevili. K Zélandu jsme ovšem ze začátku přistupovali jinak. Koupili jsme si letenky a poprvé v životě jsme si začali hledat na youtube videa blogerů, abychom teda jako byli v obraze. První video, co jsme si pustili, byly rady, jak při cestování na Zélandu šetřit. Druhá rada spočívala v tom, že nemáme chodit do restaurací a kupovat si jídlo v supermarketu. Jednak nám nebylo úplně jasné, proč je potřeba natáčet video s tipy, které asi napadnou každého, ale především je pro nás chození do restaurací a ochutnávání místní kuchyně nedílnou součástí cestování. Skoro bych řekla, že pokud neuspokojíme tento přízemní pud, nenadchne nás ani to nekrásnější místo na světě. Video jsme vypli a zase jsme se jednou vydali na letiště, aniž bychom věděli, kde budeme druhý den spát. Pravdou je, že se tento přístup na Zélandu může někdy vymstít a docela prodražit, ale opět jsme se utvrdili v tom, že ty nejlepší zážitky vznikají právě tehdy, když absolutně netušíme, kde budeme za pár dalších hodin.

Západ slunce ve Wellingtonu
Okolí Wellingtonu

O severním ostrově jsme před cestou věděli akorát to, že za panoramaty z Pána prstenů je potřeba cestovat na ostrov jižní, a že chceme z Aucklandu co nejrychleji prosvištět do Wellingtonu na trajekt. Do plánu jsme si zařadili jen Glowworm caves ve Waitomo a město Rotorua proslulé geotermální aktivitou. Obě místa byla samozřejmě úžasná a dech beroucí, jako ostatně všechna další místa, každopádně severní ostrov pro nás byl především o lidech.

Všechny hotely a hostely byly beznadějně vybookované a nám nezbývalo nic jiného než se ubytovávat v bed and breakfastech. A bylo to to nejlepší, co se nám mohlo přihodit. U jezera Rotorua jsme pár nocí spali u Curlyho – šedesátníka, který ovdověl, prodal dům, ve kterém s manželkou celý život bydlel, o pár desítek kilometrů dál si koupil dům nový, přestavěl ho na BandB a dennodenně se o pokoje sám stará a chystá hostům snídaně. Ve Wellingtonu jsme spali u Lindy, na první pohled velké dámy, které mohlo být okolo padesáti a netajila se tím, že je po rozvodu, pár let cestovala a potom se usadila v hlavním městě a tráví večery u vína se svými hosty. A to je něco, co mi přišlo typické pro všechny Zélanďany, které jsme poznali – zbytečně nepřemítají o životě a zařídí se podle situace. Dneska je to všude velmi populární životní filosofie, která se do nás společně s pozitivním myšlením, vystupováním z komfortní zóny a vírou, že dokážeme, co si zamaneme, hučí ze všech stran, ale Zélanďani na mě působili dojmem, že tak fakt žijí.

Výhled z Curlyho terasy na jezero Rotorua
Do BandB k Lindě se dalo dostat pouze lanovkou – pro Wellington charakteristickým dopravním prostředkem
Wellington: the windy city

Nejvíc jsem tenhle přístup vnímala u důchodců. Většina z nás asi zná situaci, kdy odchází od prarodičů a na rozloučenou se ještě pro jistotu nezapomene připomenout, že už se taky nikdy nemusíme potkat. Co si pamatuju, tak v rodině začínáme hodobožový vánoční oběd konstatováním, že už takto možná sedíme naposledy. Jedno z BandB provozovali manželé mající hodně přes osmdesát a shodou okolností byla dalším hostem devadesátiletá paní z Austrálie, která bývala farmářka, povila osm dětí a expata poslala do háje, když se ji dotkl tím, že jí chtěl pomáhat s kufrem. Poté, co pán přišel z golfu, se posadili na terásku, u kávičky rozebrali cestovatelské plány na příštích deset let a večer zasedli k televizi, u které si zvýšili tlak spíláním hráčům rugby.

Samostatnou kapitolou byli řidiči autobusu, protože co řidič, to stand up komik. Před svítáním dojeli se svým busem na stanici, vylezli, spustili a už nepřestali mluvit. Podotýkám, že vzdálenosti jsou tam poměrně velké a většinou jsme v autobusu strávili sedm a více hodin. Za tu dobu nám stihli popovídat o historii země, kultuře, sportu, počasí, trhu s nemovitostmi a Číňanech, co ve velkém skupovali domy, až jim to vláda musela zatrhnout. Přitom zvládali upozorňovat na okolí, vyřídit si osobní telefonáty, aniž by vypnuli mikrofon, sem tam něco zazpívali, zarapovali, podělili se o své oblíbené recepty na barbecue a po celou tu dobu byli fakt vtipní.

Přestože máme na severní ostrov krásné vzpomínky, příště už bychom letěli rovnou na ostrov jižní. Na severním má člověk přece jen pocit, že už podobné scenérie někde viděl a ten opravdový šok z pověstné zélandské přírody se dostavil až na jihu.

Rotorua; Te Puia: maorská vesnice
Whakarewarewa Thermal Valley: gejzír Pohutu vybuchuje zhruba 20x za den do výšky až 30m
Termální bahýnko (Whakarewarewa Thermal Valley)
Auckland

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *