Nový Zéland: Cesta na jih

Já opravdu nejsem ranní typ. Spát jdu většinou dlouho po půlnoci a jak musím vstávat před osmou, tak není radno na mě do desáté hodiny dopoledne mluvit. Své o tom ví moje bývalé kolegyně, které se na mě po příchodu do práce obracely jen ve chvílích vážné krize. A expat je na tom snad ještě hůř. Dobrý je, že jsme se takto sešli a prostě spolu většinou do oběda komunikujeme naprosto minimálně. Blbý je, že toto nastavení není příliš praktické, když cestujete.

Na Zélandu jsme toho pochopitelně chtěli stihnout co nejvíc. Vzdálenosti tam nejsou malé a rána to byla krušná. Na Filipínách vychází slunce každý den před šestou ráno a za tmy vstáváte jenom v případě, že jste si v nějakém pomatení smyslů koupili letenku na první let toho dne. Na Zélandu jsme do tmy vstávali každý den a ani hostitelé v BandB nepůsobili jako přirození skřivani, takže jsme většinou s mrzutým výrazem seděli u stolu a každý si pil svou kávu.

Marlborough sounds: příjezd trajektem na jižní ostrov.
Marlborough sounds: příjezd trajektem na jižní ostrov.

Wellington byl ale výjimka. Spali jsme u milovnice umění Lindy, která ač se nám přiznala, že rána nesnáší, tak se evidentně rozhodla, že si je co nejvíc zpříjemní, v čemž jí nepochybně pomáhal fakt, že měla v obýváku obrovské okno s výhledem na celý záliv. Ráno nás vzbudila vůně čerstvé kávy a rozpečeného pečiva, sedli jsme si do obyváku na sedačku a za zvuků operních árií, které Linda pustila, jsme se dívali na východ slunce. Jako musím uznat, že to mělo něco do sebe. Když už byl čas vypravit se na trajekt, dala nám naše hostitelka na cestu lahev pravého šampaňského, protože z nás předešlý večer vytáhla, že jsme se před půl rokem vzali a jako rozvedená žena má evidentně zkušenost s tím, že se ty vztahy tak nějak snadněji přežívají, když člověk sem tam stáhne lahvinku. Šampaňské jsme pečlivě zabalili do mikin, strčili do krosny a vyrazili jsme na trajekt. A zase jsme byli konsternováni tím, jak můžou věci fungovat. Lidem žijícím v Evropě by to asi tak objevné nepřišlo, ale my jsme byli jak v Jiříkově vidění. Při příchodu na terminál nám odbavili zavazadlo jako na letišti, boarding začal hodinu před vyplutím a v době avizovaného odjezdu jsme skutečně vyjížděli. Všichni věděli, co mají dělat, kde mají stát, kam mají jít a my jsme se mezi nima motali jako Filipínci. Je teda pravda, že lístek na trajekt si nezadá s cenami letenek po Evropě.

Okolí města Picton.
Cesta autem z Pictonu do Nelsonu.

Už cesta na jižní ostrov je jedinečná podívaná. Měli jsme štěstí na počasí, bylo bezvětří, sluníčko svítilo a mohlo být kolem příjemných dvaceti stupňů. Při výjezdu z Wellingtonu okolo nás skákali delfíni, kopcovité pobřeží severní části jižního ostrova (Marlborough Sounds) hrálo všemi odstíny zelené a i moře mělo úplně jinou barvu než v jihovýchodní Asii. Toho jsme si všimli už v Sydney, že v této části světa má oceán sytější a výraznější barvu, aniž byste ho prohnali filtrem.

První noc jsme zůstali na severu ostrova ve městě Nelson, kde nám majitel BandB tvrdil, že je na Zélandu běžná praxe takzvané BYO = bring your own – tedy že si přinesete vlastní víno ze supermarketu a v podniku si dáte jen večeři. Schválně jsme se na to pár číšníků zeptali a ani jeden z nich nechápal, o čem mluvíme, takže jsme se ztrapnili i za vás a už to nemusíte zkoušet. Pro mě osobně byla noc v Nelsonu významným životním milníkem, protože jsem si konečně mohla ze seznamu věcí, co musím stihnout před smrtí, odškrtnout „vidět souhvězdí Jižní kříž“. Na jižní polokouli jsem byla už poněkolikáté, ale až v Nelsnu se konečně poštěstilo a nebylo zataženo.

Abel Tasman National Park.
Pobřeží parku můžete obdivovat z kajaku.

Z Nelsnu je to po pobřeží hodinku cesty k národnímu parku Abel Tasman, kam jsme se vypravili druhý den ráno. V parku můžete buď jezdit na kajaku, nebo ho projít pěšky, což byla podle krosen jiných cestovatelů výprava na víc dnů, nebo si koupíte jízdenky na loď a projdete si jen některý z úseků. Vzhledem k expatově památné hlášce: „nejezdil som na Zéland proto, aby som tu chodil ako nejaký debil“, jsme se rozhodli pro třetí variantu, přičemž jsme si pochopitelně zvolili ten nejhezčí úsek s nejvíce výhledy do okolí. Naštěstí jsme nebyli největší lenoši na lodi, byly tam s náma i dvě skupinky, které se nechaly zavézt na pláž a nešly nikam. Jedna byli rodiče s batolatama a druhá britští důchodci. Ono těch 11 kilometrů po kopcovitém pobřeží ale celkem i stačilo, protože pravdou je, že člověk v tom Filipínském vedru a lenivém způsobu života hodně zpohodlní. Pokud jde o Abel Tasman, shodli jsme se na tom, že ačkoli je nádherný, z pohledu hnidopicha, co byl zélandskou přírodou obklopen dva týdny, patřil k těm míň fascinujícím zážitkům. Hlavně proto, že většina cesty vedla lesem a výhledy na oceán nebyly podél celé trasy, jak jsme předpokládali, aniž bychom se to obtěžovali někde ověřit.

Samostatnou kapitolou je zélandský přízvuk, na který jsem jako studovaný lingvista (ehm…) zaměřená. V praxi to znamená, že jsem si všimla jednoho pravidla, a sice, že místo „e“ vyslovují „i“. Na silnici je teda třeba držet se „on lift“ a rozdílný akcent je odjakživa jedním z hlavních zdrojů zélandského humoru, jako třeba v reklamě na nátěry na terasu, která hýří hláškami typu: „I used to be too embarrassed to invite people to sit on my deck“. Zélandský humor možná nepatří k těm nejsofistikovanějším, ale nedá se jim upřít, že si ze sebe umí udělat legraci.

Abel Tasman National Park – jeden z výhledů.
Většina cesty vedla lesem.
Humor Járy Cimrmana doputoval až na Zéland, protože podle průvodce „Split Apple Rock“ nehrál ani v jednom z filmů z trilogie Pán prstenů.
V příštím životě chci být tímto zvířetem a celý dny se válet na vyhřáté skále.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *