Nový Zéland: putování po jižním ostrově

V Hokitice jsme se probudili do sychravého rána a den jsme započali nákupem maorských vyřezávaných šperků z lahvově zeleného jadeitu. Paní prodavačka se s námi dala do řeči a začala se nám omlouvat, že nechápe, co to je za počasí, že normálně na začátku podzimu takhle hnusně nebývá. My jsme si přitom rochnili blahem. Teplo a sluníčko miluju, ale nepohrdnu možností na pár týdnů v roce přioblíct i druhou vrstvu oblečení a celý den se pohybovat venku, aniž bych se zpotila jako myš.

Při výjezdu z města expat zmerčil upoutávku na chovnou stanici kiwi a zajel tam. To jinak dělá docela často. Obecně jsme oba marní na nějaké plánování a sestavování programu, ale když už se k nějakému plánu dobereme, expatovi po cestě spočine zrak na něčem, co musí prozkoumat, bez jakékoli konzultace se tam vypraví a je vymalováno. Na Srí Lance jsme takto skončili ve vnitrozemí v dolech, kde se těží drahé kameny, místo na pláži, v Paříži jsme se ocitli v Disneylandu, z letní kilometrové procházky do údolí Bílého potoka se vyvrbil dvaceti kilometrový pochod a v Hokitice jsme najednou stáli před výběhem kiwi. Měli tam samečka a samičku, kteří zrovna dospívali do pářícího věku a ošetřovatelé s napětím sledovali, co teda jako bude. Nevím nevím, jestli mají předpoklady pro to stát se partnery. Přišli jsme v době krmení, samička lítala jak šus po celým výběhu a nemohla se dočkat žvance, zatímco sameček postával v rohu jako oukropeček. Jedna z ošetřovatelek dala k dobru historku, jak se sameček jednou opovážil strčit zobák do samiččiny misky, pročež ta po něm mrskla kamenem a sameček skončil na kiwi pohotovosti.

Ledovec Fox na nás velký dojem neudělal a nakonec jsme k němu ani nešli. Okolo se motá spousta turistů a nad hlavou vám neustále létají helikotéry převážející ty zámožnější z nich.

Dlouhá cesta k jezeru Wanaka byla jedním z nejhezčích úseků. Co pár kilometrů jsme někde stavěli, fotili a kochali se zélandskými Alpami. Při jedné takové zastávce jsem udělala osudovou chybu, když jsem popadla foťák a vyběhla nafotit sto padesátý pohled na řeku. Nechala jsem otevřené dveře, aby se tam jako vyvětralo, čímž jsem umožnila nalítat do auta desítkám „sandflies“, což jsou nepříjemné malé mušky, které skoro nevidíte, navíc ani nebzučí, ale jejich štípnutí vám bude nepříjemné setkání připomínat ještě dlouho. My jsme se s nimi setkali jen ten den, ale mezi cestovateli o nich kolují hotové hororové ságy.

Cesta k jezeru Wanaka
Cesta k jezeru Wanaka
Cesta k jezeru Wanaka
Cesta k jezeru Wanaka

Druhý den ráno jsme parkovali u jezera Wanaka a chystali jsme se na hodinku trvající výstup na vyhlídku. Do karet nám hrálo, že Zélanďani zjevně nejsou ranní ptáčata a po cestě nahoru jsme nepotkali živou duši. Výhledy na jezero a okolní hory řadím hned po západním pobřežím na druhé místo žebříčku nejhezčích míst na Zélandu. Když jsme se vraceli dolů, už proti nám proudily davy víkendových výletníků a my jsme se vydali směrem Christchurch.

Město nechvalně proslulo silným zemětřesením v únoru 2011. Musím říct, že mi tam nebylo všechno jedno. Zemětřesení je jedna z věcí, na kterou jsem si během života na Filipínách nezvykla a asi ani nezvyknu. V Manile bydlíme na třicátém třetím patře. První zemětřesení přišlo ve chvíli, kdy jsem měla sádru na noze a byla jsem o víkendu sama doma. Nejdřív jsem si myslela, že sousedi něco vrtají. Potom mi přišlo divný, že se kvůli vrtání houpe lampa a záclony. Pak jsem se podívala z balkónu a protější domy vypadaly, jako kdyby plavaly. Až v té chvíli mi došlo, že ve skutečnosti se hýbe náš dům. Někde v hlavě mi naskočila poučka, že se má při zemětřesení zalézt pod stůl a čekat, až otřesy pominou. Seděla jsem pod stolem, koukala na sádru a doufala, že nezačnou evakuovat budovu. Ve finále bylo epicentrum zhruba osmdesát kilometrů za Manilou a jednalo se o zemětřesení o síle necelých 5 stupňů, takže ani v epicentru nedošlo k závažnějším škodám. Od té doby už jsme podobných otřesů zažili víc, než bych byla chtěla a už se ani pod stůl nechovávám. Nicméně Manila leží na zlomu dvou tektonických desek, které se zhruba jednou za čtyři sta let posunou a potom přijde skutečně ničivé zemětřesení. Na Filipínách mu nikdo neřekne jinak, než „the big one“ a aktuální prognózy tvrdí, že může přijít kdykoli v horizontu příštích padesáti let. Bohužel je to jedno z oblíbených omílaných expatských témat a sem tam se zadaří, že se všichni začnou předhánět, kdo kde slyšel o větším katastrofickém scénáři. Po takových diskuzích většinou balím kufr a chci se preventivně z Manily evakuovat, ale pak ráno svítí sluníčko, Filipínci se na mě mile usmívají, orchideje kvetou, voda v bazénu vyzývá k osvěžení a já si to stěhování zase rozmyslím.

Jezero Wanaka
Jezero Wanaka
Jezero Wanaka
Jezero Wanaka
Jezero Wanaka
Jezero Wanaka
Jezero Wanaka
Jezero Wanaka
Nás koráb
Město Christchurch poničené zemětřesením.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *