Pahiyas: nejbarevnější festival a nekonečná cesta

Říká se, že na Filipínách na každý den připadá aspoň jedna Fiesta, čemuž bych i věřila. Jako expati nemáme moc často příležitost se těch skutečných fiest, které nejsou dělané spíš na efekt pro cizince, zúčastnit, a tak když se nás V s L zeptali, jestli s nima nechceme jet na Pahiyas, což jsou v podstatě naše dožínky, okamžitě jsem za nás oba přislíbila účast. To jsem ovšem netušila, že odjezd je naplánován na 4:15. Když nám 3:50 zazvonil budík, zmohla jsem se jen na zoufalé „kurva“ a jala se chystat. Expat se nezmohl ani na to a ve 3:53 jsem ho našla v REM fázi, ze které jsem ho vytrhla a myslím, že v tu chvíli jsem byla za celou dobu nejblíže tomu, aby mi koupil jednosměrnou letenku do Evropy. Z plánovaného počtu deseti účastníků zájezdu se nás v autě sešly čtyři kusy, protože někteří měli originální nápad si v předvečer výpravy zajít na jedno. Jeli jsme tehdy s řidičem, který po lidské stránce patří k těm neoblíbenějším a nejzábavnějším, ale pokud jde o orientační smysl, má mírné rezervy.

Nejbarevnější filipínský festival se koná každý rok patnáctého května v městečku Lucban (provincie Quezon na ostrově Luzon). Kdysi místní farmáři obětovali část své sklizně hoře Banahaw, dnes si předcházejí svatého Isidora, patrona města. Slovo „payas“, od kterého je jméno festivalu odvozeno, znamená zdobit. A protože Filipínci jsou ve výzdobách přeborníci, kostel brzy přestal stačit a farmáři svou sklizní začali zdobit fasády domů. I na filipínské standardy jsou ulice plné lidí, prochází jimi průvody s farářem, který sklizni pyšně vystavěné na odiv žehná, hraje hlasitá hudba a všichni se něčím cpou. Postupně se místní přesouvají na mši do osobitého kostela, z jehož zdí rostou keře. Centrum městečka je malé, v 11 dopoledne už jsem ho měli projité několikrát, začalo být nesnesitelné vedro a my jsme se usnesli, že se zajedeme osvěžit k moři do nedalekého San Juanu. Řidič nám to vymluvil, že to je šííííleně daleko, a že nás vezme na bližší pláž. Měli jsme trochu pochyby, jestli se nám nesnaží San Juan vymluvit proto, aby si nemusela zajíždět, ale nakonec jsme s jeho návrhem souhlasili. Musí se mu nechat, že nás opravdu dovezl na pláž, která byla celkem obstojná. Sice hned vedle továrny, ale nebylo na ní ani moc odpadků.

Vykoupali jsme se, najedli se, a v 15:00 nasedli do auta. S řidičem jsme se dohodli, že pojedeme zpátky do Manily stejnou cestou. Řekl nám, že stejnou cestou nepojede, že je to přes hory v zatáčkách, že ví, kudy se dostat na dálnici a rychle do Manily. Zase se nám to moc nezdálo, ale s pláží jsme mu křivdili, tak jsme jeho návrh odkývali. To byla chyba. Při zpáteční cestě jsme projeli snad celý jižní Luzon a mimo jiné jsme projížděli tím San Juanem, kam řidič dopoledne odmítl jet, že je to šíííííleně daleko.

Na dálnici jsme najeli ve 22:00. Předcházejících sedm hodin jsme popojížděli dvacítkou, ale většinu času jsme prostě jen stáli v zácpě. Už po 20 km V, která měla mapu a seděla vepředu, řidiče upozornila, že jí navigace ukazuje jinou cestu a měli bychom zabočit doleva. Nezabočil, protože je to žena a ta mu nemá co kecat do řízení. Když se totiž později probudil L a řekl řidiči navlas to stejné, co V, tak s ním řidič ve všem souhlasil, ale už bohužel nebylo kde odbočit. Já jsem nějakých 20 km od nájezdu na dálnici na hodinu usnula. Když jsem se probudila, zeptala jsem se, jestli už jsme v Manile. Když mi L oznámil, že jsme za tu hodinu ujeli 4 km, začala jsem hořce litovat, že jsme na benzínce nekoupili ten rum. Chtěly jsme to s V napravit, ale dozvěděly jsme se, že kvůli našemu chlastu se zastavovat nebude. Začaly jsme se tedy domáhat zastávky na záchod, která nám povolena byla, ale na benzínce se nenacházela ani kapka alkoholu, pokud nepočítáme všudypřítomnou desinfekci na ruce, kterou Filipínci nakupují po litrech.

Do Manily jsme se úplně vyřízení a střízliví dokodrcali před půlnocí a z celé akce jsme si vzali jedno velké ponaučení, které nás od té doby mockrát zachránilo: Filipínští řidiči, taxikáře nevyjímaje, často vůbec neví, co dělají a kam by měli jet. A taky: Filipínci obecně vnímají čas úplně jinak než my. Není výjimkou, že do práce dojíždí každý den i šest hodin, a tak je nějaká hodinka sem tam opravdu nerozhodí. My jsme si do mobilů stáhli navigaci, která zohledňuje aktuální situaci na cestách a vždycky ji před cestou kamkoli zapneme. Párkrát už jsem se s taxikářema pustila do křížku, když jsem jim radila, kudy jet a oni mi tvrdili, že Manilu znají mnohem líp než já, ale navigace má vždycky pravdu.

Putování ke kostelu po filipínsku.
Výzdoba fasád.
Výzdoba fasád.
Výzdoba fasád.
Filipínská představa bílých farmářů?
Výzdoba fasád.
Výzdoba fasád.
Výzdoba fasád.
Ptáčci byli na prodej.
Výzdoba fasád.
Výzdoba fasád.
Longganisa – místní pochoutka.

Opálená Svatá rodinka.
Průvod v ulicích Lucbanu.
Kostel svatého Isidora.
Tato paní to zjevně celé pořádala. Škoda, že jsme to pochopili jenom my.
Pláž vedle továrny. Raději jsme se nepídili po tom, co se v ní vyrábí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *