Víkend na Borneu

Borneo je jedno z těch míst, o kterém jsem před odletem do Manily pomalu ani nevěděla, a na která bych se z Evropy asi nikdy nevydala. Matně jsem tušila, že je to ostrov kdesi v Indonésii nebo Malajsii, a to bylo všechno, ale tolik expatů nám o něm básnilo, že jsme podlehli davovému šílenství a taky si koupili letenky. Z Manily létají přímé lety na mezinárodní letiště Kota Kinabalu, kde jsme po dlouhé pauze zase jednou strávili noc v letištní hale. Už jsem vytěsnila, jakej vopruz to je, protože jsem si v hlavě promítala romantické představy, jak znavená padnu na sedačku, po pár hodinách spánku se probudím, v předzvěsti očekávaného dobrodružství se mi v těle vyplaví endorfiny a únava mě rázem přejde. Letištní halu zrovna rekonstruovali, takže jsem spala doslova vedle zapnuté sbíječky a co je horší, Malajci netuší, co to je espresso. Z Kota Kinabalu jsme za čtyřicet pěti minut přeletěli na letiště ve městě Sandakan. Vzlítli jsme za svítání a výhled na horu Kinabalu přikrytou ranními mraky byl jeden z nejhezčích, co jsem v letadle zažila.

Na Borneo jsme měli jeden víkend a národní park okolo řeky Kinabatangan jsme museli stihnout za dvacet čtyři hodin, takže jsme se rozhodli, že se tentokrát plácneme přes kapsu a zaplatíme si dražší resort, který se o všechno postará. Na letišti nás čekal řidič a převezl nás do hotelu na sandakanském pobřeží, kde jsme se při čekání na loď snažili neusnout a nerozházet si biorytmus. Loď přijela a před nástupem na ni za náma přišla slečna s fakturou. Byli jsme po probdělé noci unavení a chvíli nám trvalo, než nám došlo, co je špatně. Na faktuře byla vystavená cena za dvě noci, ale my jsme si rezervovali jen jednu noc. Slečna nám s milým úsměvem vysvětlila, že ta cena, která nám už tak přišla opravdu dost vysoká, je na jednu noc za jednu osobu. Čili když jsme dva, je cena dvojnásobná. Chvíli jsme pobledlí přemýšleli, co teď, ale nakonec jsme naznali, že když už tady jednou v životě jsme, tak to holt zaplatíme. Při pozdějším podrobném studiu stránek resortu tam opravdu bylo miniaturními písmenky napsáno, že cena je jen na jednoho a zase se jim musí nechat, že se o nás za ty nekřesťanské peníze postarali královsky.

Už resort sám o sobě by na pozorování džungle stačil. Ze Sandakanu se do něj jede hodinu lodí po řece Kinabatangan a jiná přístupová cesta neexistuje. Tvoří ho několik dřevěných luxusních chatek postavených na kůlech nad bažinou, ve které se prý sem tam prochází i krokodýl (tohoto pohledu jsem naštěstí byla ušetřena) a z okna se při troše štěstí dají pozorovat opice. V rámci jednodenního balíčku nás průvodce vzal na tři prohlídky lodí po řece, a právě prohlídky byly největším plusem oproti levnějším společnostem. Na lodi jsme byli jen my dva s průvodcem, který se v okolí opravdu vyznal a z rukávu sypal jednu informaci za druhou a místo zaplacené jedné hodiny s námi na řece strávil i hodiny tři, když jsme zrovna měli štěstí a zvířata se před náma promenovala, nebo když jsme zrovna měli smůlu a při noční projížďce se nám loď rozbila.

To byla jedna z těch pernějších asijských chvilek. Už tak jsem nebyla ve své kůži, protože jedete v naprosté tmě na malé mělké loďce. Přes den jsme se mohli dosyta vynadívat na popadané větve, které na řece plují, a na které by nebylo dobré loďkou najet, na hejna opic na stromech a na krokodýly, kteří se líně válí na břehu. Jenže v noci se krokodýli přestanou líně válet a nalezou do řeky. Průvodce osvětloval břehy baterkou a co pár minut nadšeně vykřikl: „Jé, hele, červený oči, tam je další krokodýl! A tento vypadá, že je pořádnej macek!“. Vzápětí úzkým paprskem baterky posvítil na strom na druhé straně břehu. Já jsem stěží rozeznala strom, průvodce ke břehu nadšeně zajel, protože na něm zmerčil ledňáčka. Trochu ho podezírám, jestli neměl po stromech rozestavěný plastový figurky, protože naprosto nedokážu pochopit, jak ty ptáčky zbarvený stejnou zelenou, jakou mají listy stromů, mohl v té tmě na deset metrů rozeznat. Dojeli jsme ke břehu, zuřivě jsme spícího ledňáčka fotili a průvodce nadšeně povídá: „Dneska máme hrozný štěstí, na vedlejší větvi je had!“, a posvítil na obřího zelenýho hada, co se vlnil na větvi nad náma. V tu chvíli mu baterka přestala fungovat a trvalo deset minut, než zjistil, že se mu ji nepodaří opravit a zpátky do resortu to budeme muset zvládnout za pomocí mdlého světla klasické baterky, kterou máme všichni na chalupě. Stáli jsme tam na břehu řeky, nad náma had, kolem nás červené krokodýlí oči, průvodce byl úplně v klidu, lodivod byl úplně v klidu, já jsem byla na hranici hysterického záchvatu, expat přestal komunikovat, po pár minutách ticha temně prohlásil: „Tuná všeci zkapeme“ a nic dalšího už jsem z něj nedostala.

Nevýhodou pozorování divokých zvířat je, že ty zvířata prostě neocení kouzlo toho, že si v neděli ráno můžou přispat a člověk se za nima musí vydat ještě před svítáním. Zvlášť takový opice mají po ránu až nezdravě moc energie. Jedna to schytala, když rozjařeně skákala ze stromu na strom, najednou z řeky vystřelil krokodýl a sežral ji. Událo se to během sekundy a připadala jsem si jako reportér National Geographic. Na slony jsme měli smůlu a zvládli se nám po všechny tři vyjížďky vyhýbat, zato jsme viděli ve volné přírodě orangutana. Spíš jsme ho teda slyšeli, jak pod ním praskaly větve pár metrů nad našimi hlavami a občas jsme zahlídli oranžovou siluetu.

V Sandakanu jsme navštívili centrum, ve kterém se starají o nelegálně držené orangutany. Orangutani nemají na Borneu přirozeného predátora, přesto jsou stále více ohrožený druh, protože kvůli palmě olejné se džungle stále zmenšuje, a navíc někteří z místních kradou mláďata a drží je doma v kleci jako domácího mazlíčka. Proti dospělému člověku je orangutan bezbranný, v nejhorším případě mu díky síle, kterou má v prstech, zlomí ruku. Já si na zvířátka normálně moc nepotrpím, ale orangutani jsou hrozně srandovní zvířata a vypadají a projevují se skoro jako lidi. V centru měli výběh, kam v určitou hodinu dají orangutanům jídlo. Na zdi byly fotky všech orangutanů, co tam zrovna jsou, se jménem a popisem osobnosti. Někdo byl lenoch, někdo byl flegmatik, někdo byl pohodář a někdo zase průserář. Podle fotek jsme i my jako úplní laici byli schopni poznat, kdo je kdo a jejich chování odpovídalo tomu, co bylo u fotek napsáno. Jako největší hajzlíci se ukázali makaci, kteří se do centra přikladli z okolní džungle a orangutanům polovinu ovoce ukradli. Pár kroků od Sepilok Orangutan Rehabilitation Centre je stejně koncipované útočiště, kam jsou přiváženi nelegálně chovaní medvědi malajští – The Bornean Sun Bear Conservation Centre.

Volně žijící orangutan, co se nám promenoval nad hlavami, zmizel kamsi do džungle a my jsme kolem krokodýlích mláďátek a rozdováděných opic „silver leaf monkeys“ přejeli na jezero na řece. Průvodce odkudsi vyčaroval obloženou bagetu a termosku s kafem a já jsem zvířatům prominula, že mě nenechala se vyspat.

Svítání nad horou Kinabalu.
Centrum Sandakanu.
Centrum Sandakanu.
Centrum Sandakanu.
Kinabatangan Wetlands Resort.
Kinabatangan Wetlands Resort.
Kinabatangan Wetlands Resort.
Kinabatangan Wetlands Resort.
Projíždka po řece Kinabatangan.
Projíždka po řece Kinabatangan.
Projíždka po řece Kinabatangan – druh opice netuším.
Projíždka po řece Kinabatangan – proboscis monkey (kahau nosatý).
Projíždka po řece Kinabatangan – rybář nám ukazuje děsivě vypadající úlovek.
Furt nechápu, jak toho ledňáčka zmerčil na deset metrů.
Projíždka po řece Kinabatangan.
Projíždka po řece Kinabatangan.
Projíždka po řece Kinabatangan.
Sepilok Orangutan Rehabilitation Centre.
The Bornean Sun Bear Conservation Centre.
Krabí kuličky na pláži.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *