Jak jsme málem ztroskotali

Nedávno jsem psala, jak mě expat v rámci mé první návštěvy Filipín vzal na Siquijor, na kterém jsem Filipínám úplně propadla. Tehdy jsem přiletěla na jeden lednový týden, během kterého jsem se obskakována usměvavou obsluhou válela u bazénu a po návratu do odporného lednového Brna jsem měla pocit, že není na světě většího ráje, než jsou Filipíny. Okamžitě jsem dala výpověď v práci a na konci dubna se přestěhovala do Manily.

A zjistila jsem, že to na těch Filipínách zas tak bezchybný nebude.

Jeli jsme tehdy s expatem a dvěma kamarádama (českým párem I. a O.) na ostrov Mindoro. Od první chvíle jsme měli během cesty problémy od převržené jeepney, do které jsme málem narazili na motorce, po hrozně nepříjemnýho majitele resortu, který měl bordel v rezervacích. Situace vykulminovala během zpáteční cesty z Mindora do přístavu Batangas. Rozhodně se ale mou špatnou zkušeností nenechte odradit, stejně jako jsme se nenechali odradit ani my. Na Mindoru jsme byli aspoň dvacetkrát a až na tuto první nešťastnou zkušenost jsme nikdy žádné větší komplikace nezažili.

To osudné nedělní odpoledne jsme s expatem, I. a O. dorazili do přístavu. Měli jsme předem nakoupené jízdenky u společnosti Father and Sons na 16:00. Filipínci nám v přístavu dali formulář, do kterého jsme vyplnili jména a řekli, ať se posadíme, že nás zavolají, až bude loď připravené k odjezdu.

Bylo 16:30 a odjížděla loď jiné společnosti.

Zeptali jsme se tedy Filipínců, kde je naše loď. Řekli nám, že loď není a už nepřijede, že odjíždějící loď je plná, ale že nás můžou za přemrštěnou sumu převézt autem do dvě hodiny vzdáleného přístavu, odkud možná pojede loď do Batangas. To jsme odmítli.

Poslední loď toho dne se mezitím plnila. Zkoušeli jsme podplatit společnost, ať nás na ni pustí, ale byli tam policisti hlídající váhový limit. Navrhli jsme podplatit policisty, ale to se prý na Mindoru nedělá. Poslední loď toho dne odjela. Přikvačil za náma nějaký podnikavý Filipínec a řekl nám, že za 1000 peso na osobu (500 CZK) nás odveze soukromou lodí. Řekli jsme mu, že je to moc. Filipínec na své ceně trval, protože moc dobře věděl, že nemáme na výběr a my jsme se skřípajícíma zubama jeho nabídku přijali.

Přijela soukromá loď. Byla to taková kocábka pro dvacet lidí, na které se normálně jezdí potápět pár set metrů od pláže.

Nastoupili jsme my čtyři a devět Filipínců. Zeptali jsme se podnikavého Filipínce, co to má být a jestli si i oni platí cestu. Řekl nám, že ne, že jsou to jeho kamarádi. Už fakt, že jsme zaplatili dopravu devíti cizím lidem, nás dost vytočil.

Vyjeli jsme na moře.

Byly docela velký vlny a s lodí to dost houpalo.

Vtipkovali jsme, kdy se loď asi potopí.

Přesně uprostřed cesty na otevřeném moři mezi ostrovy přišla větší vlna a ozvala se rána.

Bambusový plovák vzadu vlevo se urval a jen tak plandal v moři.

Přešel nás humor.

Začali jsme shánět záchranné vesty a vyhlížet, kam poplaveme. Kapitán nám trošku pobledlý sdělil: „Don’t panic“.

Seděli jsme na lodi, začalo se stmívat, a nám nezbývalo nic jinýho, než doufat, že se už nic neurve a dělat si z toho srandu.

Ke břehu jsme dorazili až za tmy a vnímali jsme trošku jako problém to, že jsme přistáli někde úplně jinde, než jsme byli domluvení. To už nám všem ruply nervy a začali jsme se s posádkou hádat, že nás měli odvézt jinam, a že se teď nemáme jak dostat k autu. Oznámili nám, že pro nás mají přistavené auto a za dalších 500 peso na osobu nás k našemu autu odvezou. Neodhadli jsme situaci a zvýšili jsme hlas, což Filipínce vyprovokovalo a začali na nás křičet. Aby Filipínec rozčileně křičel na bělocha, se úplně běžně nestává. Uvědomili jsme si, že nevíme, kde jsme, nikdo netuší, kde jsme a obklopuje nás skupina rozzlobených Filipínců, takže jsme do jejich auta raději nasedli a poslušně úplně nesmyslnou částku zaplatili. Z auta se vyklubala dodávka a nasedli do ní i naši spolucestující z lodi. Za odvoz jsme přirozeně platili jen my čtyři.

Dojeli jsme do přístavu k našemu autu a řidič dodávky nás neopomněl upozornit, ať se s Filipínci v přístavu nedáváme do řeči – jsou to totiž podvodníci. O. mu vzhledem k situaci pohotově odvětil, jestli náhodou nejsou podvodníci i Filipínci mimo přístav, což nevzali dobře naši spolucestovatelé, kterým jsme celou cestu nedobrovolně uhradili a začali na něho ječet, že to není pravda, a ať to neříká. To už jsme naštěstí byli na parkovišti, z dodávky jsme vypadli rychlostí blesku a zapluli jsme do bezpečí našeho vozu.

Toto byl rozhodně nejvyhrocenější moment, jaký jsme na Filipínách zažila a situace, kdy na mě byli Filipínci nepříjemní, bych spočítala na prstech jedné ruky. Filipínce vnímám jako nejmilejší a nejvstřícnější národ, jaký znám, který by se pro své hosty rozkrájel. Pochopitelně se stane, že se nás, typicky řidiči taxíků a tricyklů, snaží natáhnout, ale to tak nějak patří k východoasijskému koloritu a člověk se ani nediví, když si uvědomí, v jakých podmínkách někteří z nich žijí. Kdybyste ovšem někdy měli tu smůlu a narazili na nepříjemné Filipínce, rozhodně se s nimi nezačněte hádat a už vůbec na ně nezvyšujte hlas, protože jsou poměrně choleričtí, a když se rozčílí, přestanou se velmi rychle ovládat.

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *