Pocity z Východního Timoru

Myslela jsem si, že už jsem pár míst procestovala a jen tak něco mě nezaskočí, ale Východní Timor mě teda dostal. Nejspíš to bylo i tím přeletem z komerčního Bali. Odlítali jsme z letiště, kde stojí letadlo Emirates vedle letadla Turkish Airlines, kde jsou v odletové hale obchody typu Gucci a Furla a přistáli jsme na mezinárodním letišti v hlavním městě Východního Timoru – v Dili. Naše letadlo bylo na malé letištní ploše jediné, vstupní víza jsme vyplňovali pod širým nebem na rozpáleném asfaltu ve dřepu na koleni a imigrační úředník se musel ujistit, jestli existuje Evropa. V příletové hale všem bělochům prohledali kufr, jestli do země něco nepašují a pak už jsme se vydali hledat taxík. Před letištěm stálo pár žlutých rozpadlých taxíků. A když píšu rozpadlých, myslím opravdu rozpadlých, i na asijské standardy. Ještě víc zarážející ale bylo, že taxíky neměli klimatizaci a jezdily se staženými okýnky. Jihovýchodní Asie obecně není zrovna nejbohatší kus světa, ale i ten nejošuntělejší taxík má vždycky klimatizaci vytuněnou na 18 stupňů. V tu chvíli jsem si uvědomila, že Východní Timor je nejchudší země, jakou jsem navštívila.

V zaprášeném Dili žije přes dvě stě tisíc obyvatel a nachází se v něm pár hotelů a hostelů. My jsme si vybrali hotel, protože jsme chtěli svoji vlastní koupelnu. Vlastnila ho sympatická starší Britka a polovinu pokojů obývali pracovníci OSN. V ulicích města narazíte na cizince poměrně často, ale těžko říct, jaký je poměr turistů a zaměstnanců různých organizací.

Pokud stejně jako já máte o historii Východního Timoru jen velmi mlhavou představu, tak vám ji velmi stručně nastíním. Východní Timor byla portugalská kolonie, a když začal proces dekolonizace, vyhlásil stát v roce 1975 nezávislost. Ostrov Timor je rozdělen na dvě části: Východní Timor a západní část patřící Indonésii, která pár dní po vyhlášení nezávislosti provedla invazi a východní část ostrova okupovala až do roku 2002.

Můj dojem z Dili byl, že i kdyby člověk netušil, že tady teprve nedávno skončila válka, vycítí, že město není „jen chudé“, ale že se v něm odehrávalo něco hrozného. Ulice jsou špinavé a neudržované, v obchodech najdete v regálech jen velmi omezený výběr potravin a obyvatelé města mají vyhaslý pohled. Ono se není čemu divit, když si člověk uvědomí, že až na děti tu každý zažil válku. Nemohla jsem se ubránit porovnání s Filipínci, což je přiznávám trošku nefér, protože ti jsou extrémně milý a usměvavý národ. Když pozdravíte Filipínce, tak vám s úsměvem od ucha k uchu oplatí a zajímá je, jak se máte. V Timoru se na nás za tři dny usmály dvě servírky. Místní jsou zdvořilí a snaží se být nápomocní, ale přišlo mi, že se nás tak trošku bojí, nebo se možná styděli, protože si nebyli dvakrát jistí v angličtině. Jeden den jsme si sedli na kafe do asi nejlepšího hotelu ve městě. Vedle nás seděl v lobby Australan a Timorec a dost nahlas se bavili o tom, jestli teda těch sto miliónů dolarů v rámci toho a toho programu investují a kam. Měli jsme oči navrch hlavy, protože jsme tak nějak mysleli, že se podobné debaty odehrávají někde za zavřenými dveřmi a pak se případně něco oficiálně prohlásí do novin a ne, že se fondy na obnovu poválečné země přerozdělují u kafíčka. Oba navíc měli obří pupky a byli oblečeni ve velmi drahých značkách, tak se jeden ptá, kolik z těch peněz ve finále na ty zamýšlené účely doputuje.

V zemi se platí americkým dolarem a je tam docela draho, protože se do Východního Timoru všechny potraviny dováží ze zahraničí. Je dobré jet do země s hotovostí. Zrovna nám se stalo, že pár dní před naším příletem jak Visa, tak Mastercard přestaly umožňovat výběry z bankomatu, aniž by to někde avizovaly. Kdyby jeden člen naší výpravy neletěl s tlustým svazkem amerických bankovek a nezaložil nás, tak bychom byli úplně nahraní.

Přiznám se, že jsem po prvních dojmech byla docela nesvá a expat to schytal, kam mě to zatáhl. Okamžitě jsem se nachytřila informacemi z netu o tom, jak v Dili dodnes sem tam propuknou nepokoje a není to bezpečné město. Dvakrát se nám při chození po ulicích stalo, že se na nás někdo nalepil a chvíli nás sledoval, ale když jsme zašli do muzea nebo restaurace, tak si to rozmyslel a šel dál. Jednou jsme sedli do taxíku, kdy taxikář neuměl anglicky ani slovo, jel hrozně pomalu a pořád se tak zvláštně ošíval. Jel úplně opačným směrem, než jsme potřebovali, najednou zastavil u krajnice, něco zakřičel a do taxíku přisedl další muž, který se s ním začal dohadovat. Samozřejmě jsem si okamžitě vybavila všechny ty příběhy o tom, jak organizované skupiny odvezou cizince někam za město, kde je okradou, ale byla jsem jen zbytečně hysterická. Ukázalo se, že náš řidič vůbec nerozumí, kam chceme jet a jezdil po městě tak dlouho, dokud nenarazil na kamaráda, co mu udělá překladatele a navigátora.

Přestože mám z Východního Timoru dost rozporuplné dojmy a asi bych se tam nemusela v nejbližší době vydat znovu, jsem ve finále nadšená, že jsme tam jeli. Kromě toho, že se nám podařilo šnorchlovat s velrybama a viděli jsme desítky delfínů, což byl důvod, kvůli kterému jsme se do země vůbec vypravili, jsem měla možnost vidět Východní Timor v takovém stavu, v jakém ho moc lidí neuvidí. Vůbec bych se nedivila, kdyby tam za deset let stál jeden luxusní resort vedle druhého, centrum města bylo opravené, chudí obyvatelé nenápadně odklizeni někam do slumu na periférii a z přístavu vyplouvala jedna výletní loď za druhou. Že mi hrozí nebezpečí, jsem si spíš namlouvala pod vlivem článků, které tímto přestávám číst. Expati, kteří se v Timoru na pár měsíců nebo let usadili, se všichni shodli na tom, že se jim v zemi žije dobře, jsou tady spokojení a v ohrožení se necítí. Pokud vás Východní Timor láká, určitě tam jeďte, jen bych ho doporučila už trošku zkušenějším cestovatelům, kteří mají zkušenost z jiných zemí jihovýchodní Asie.

Pohled z letadla na hlavní město Dili. Zaskočilo nás, že je půda tak vyprahlá. Podle jednoho z pracovníků OSN je to tím, že během okupace byla vykácena většina pralesa.
Na mezinárodním letišti v Dili moc velký šrumec nebyl.
Budova parlamentu.
Vládní budova.
Centrum Dili.
Jedna z pár restaurací, kam jsme chodili na burger a gin s tonikem.
Centrum Dili.
Centrum Dili.
Centrum Dili.
Centrum Dili.
Trh v centru Dili, kde se prodávají tradiční timorské látky – jedna zdobí obchůdek nalevo.
Centrum Dili.
Centrum Dili.
Centrum Dili.
Centrum Dili.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *