Jak se ze mě stal znalec Marvelu

Když jsem o svém stěhování do Manily říkala v Brně svým kolegyním v práci, S., která na Filipínách několikrát byla, se mnou moje nadcházející dobrodružství jak se patří oslavila, a pak mě upozornila na jednu skutečnost, která by ji osobně odrazovala od toho se do Manily stěhovat: v Manile je nouze o jakoukoli kulturu.

Ze začátku jsem to vůbec neřešila a celý první rok jsem si vystačila s tím, že žiju v Asii, všechno pro mě bylo fascinující a každý druhý víkend jsme stejně letěli někam pryč, takže jsem na nějaké chození do divadel a galerií ani nepomyslela. Po třech letech už nadšení ze života v Asii přece jen mírně opadlo, člověk si začíná čím dál víc uvědomovat všechna negativa a obzvlášť po návratu z Itálie je zjevné, že S. měla pravdu.

Trklo mě to předevčírem, když jsme se vraceli domů z kina, kde jsme zhlédli další americký film. Zatímco v Evropských městech jsme obklopeni kulturou skoro na každém kroku – architekturou počínaje a letáky upozorňujícími na různé akce konče – v Manile jsou možnosti daleko omezenější. Ano, je tady jedna čtvrť, ve které jsou historické budovy, kostely, muzea a různá kulturní centra a malé výstavní sály, jenže dostat se do ní pro nás znamená sedět dvě hodiny v taxíku cestou tam, dvě cestou zpátky, nemluvě o faktu, že jen samotná cesta vyjde na pár set korun. A to zas přiznávám, že na to jsem prostě moc pohodlná a líná. Jednou za čas se tam na nějakou zajímavější akci vypravíme, ale v tom každodenním životě se pohybujeme ve čtvrti, která před dvaceti lety ještě vůbec neexistovala. Všechny mrakodrapy jsou zbrusu nové, recepce zařízené drahými materiály a v každém třetím vchodu je Starbucks, ale genius loci tu, alespoň mně, zoufale chybí. Máme tady jeden menší divadelní sál, ve kterém se například v listopadu tohoto roku podle programu uskuteční pouze pět představení, knihkupectví by se dala spočítat na prstech jedné ruky a jen v jednom je slušný výběr knih.

Párkrát do roka česká ambasáda (spolu)pořádá nějakou výstavu, promítání, nebo vystoupení, a když nám to časově vychází, tak se na tyto akci vypravíme, ale i tak naše kulturní vyžití spočívá především v návštěvách kina, o která zase v naší čtvrti nouze není vůbec. Do multikin se dostanou v podstatě dva druhy filmů: hollywoodské trháky a filipínská produkce. Na filipínské filmy nechodíme, protože jednak nerozumíme tagalogu, a tak nějak filipínským zápletkám celkově a padesát procent hollywoodských trháků tvoří filmy od Marvelu. V Brně jsem vůbec nechápala, jak někoho může bavit chodit na filmy natočené podle komiksu, jak se v tom vůbec někdo může vyznat a s patřičně shovívavým výrazem ve tváři bych vám vysvětlila, že mám opravdu zajímavější věci na práci než se zabývat nějakým smyšleným světem. Stačily tři roky v Manile a s napětím očekávám každou marvelovskou premiéru, běžně se do debat o těchto filmech zapojuju a v jednotlivých světech a postavách se začínám orientovat.

Ona i ta samotná návštěva kina je v Manile událost. Některá multikina mají super truper VIP ředitelské sály, ve kterých je v celém sále jen pár desítek obřích křesel, která vypadají jako ze seriálu Přátelé. Ne jako ta, co měli Joey a Chandler původně, ale jako to, co si později koupila Rachel. V jednom multikině je sál zařízený tak, že jsou tato křesla po dvojicích, aby se k sobě zamilované páry během filmu mohly tulit. Ve druhém kině mezi sebou křesla mají asi metrový rozestup. V obou kinech vám zadarmo nosí tolik popcornu, kolik chcete a samozřejmě nechybí coca cola na spláchnutí sýrového prášku, kterým je popcorn hojně posypán. Do tulícího sálu jsme šli na Infinity War. Po desáté otázce typu: „Kdo to je? Co tam dělá? Co se s ním stalo v minulým filmu? Proč to dělá? Je hodnej nebo zlej?“, se mnou expat přestal komunikovat a od té doby už chodíme jen do sálu s metrovým rozestupem.

Expat chodí z práce mezi sedmou a osmou večer, takže se v týdnu vždycky dostaneme až na poslední promítání toho dne. Zásadní je přijít s aspoň patnácti minutovým předstihem, protože každý den se v každém sále před prvním a posledním promítáním toho dne hraje filipínská hymna. Přijdete do sálu, světla zhasnou, vážný hlas oznámí: „Please rise for the national anthem“, všichni povstaneme a koukáme na klip, ve kterém se za budovatelského zvuku filipínské hymny promenují hasiči s novorozenci, lékaři se starými lidmi, armáda s malými dětmi a filipínští inženýři v Dubaji. Filipínskou hymnu vám rozhodně doporučuju si někde pustit, má takový šmrnc, že mám na jejím konci vždycky chuť jít budovat stát. Rozjitřenou mysl si hned zase uklidníte koukáním na trailery a následně na film, přičemž obojí je doprovázeno neustálým šustěním sáčků s popcornem a pobíháním obsluhy, která nosí další a další popcorn.

Letos v srpnu jsme se dostali do malého univerzitního kina ve staré Manile, ve kterém česká ambasáda k výročí okupace promítala Pelíšky. Byl to opravdu malinkatý sál a plátno působilo spíš jak větší televize, což se k Pelíškům dokonale hodilo. Po krátkém úvodu, kdy paní z ambasády nastínila situaci v šedesátém osmém, začala úvodní scéna, ve které se dospívající kluk pokouší o sebevraždu, následovaná dvou hodinovým filmem, ve kterém většinu času někdo ječí, chlastá, nebo se hádá. Nikdy jsem se nad Pelíškama z tohoto úhlu pohledu nezamýšlela, ale Filipínci koukali dost vyjeveně, co to v tom Česku děláme, jak spolu komunikujeme a jak nefunkční rodiny vytváříme. Na konci filmu většina Filipínců brečela, protože si mysleli, že se jedná o začátek druhé světové války, ale zase jim díky tomu bylo jasnější, proč jsou ve filmu všichni tak podráždění. Moji japonskou kamarádku, kterou jsem na Pelíšky vzala, která už v ČR několikrát byla a na rozdíl od filipínských diváků už měla předešlou zkušenost s naším cynismem, zase fascinovalo dělení rolí v domácnosti na mužské a ženské.

A vůbec; když nad tím teď tak přemýšlím, tak jsem na začátku brblala, jak jsou Filipínci nekulturní, ale když jsem potom byla v situaci, kdy si cizinci dělali obrázek o mé domovině na základě tohoto filmu, tak jsme z toho vyšli jako ti nekulturní burani my.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *