Splachovací blues

Jak už jsem se tady jednou rozplývala, jednou z nesporných výhod expatského života je, že máte míň starostí s bydlením. Přiletíte do země, firma vám zajistí realitní makléřku, která s vámi projde jedny z nejžádanějších nemovitostí v Manile a jednu si milosrdně vyberete. Po dobu shánění máte zajištěný hotel, jehož jedinou nevýhodou je, že z něho máte výhled rovnou do kanceláře. Byty jsou nové, nábytek čerstvě přivezený z hongkongské Ikey, protože na Filipínách tuto meku designu nenajdete a když je potřeba udělat nějakou drobnou opravu, zavoláte na recepci a do bytu pošlou údržbáře. Žádné větší opravy ani rekonstrukce se vás netýkají, což je, přiznejme si, velké štěstí, protože mezi silné stránky Filipínců zrovna nepatří schopnost domluvit schůzku a následně se na ní dostavit. Jistě, sem tam se vám stane, že přiletíte v pět ráno domů a po třiceti hodinách se těšíte do sprchy, abyste zjistili, že vám správa domu vodu odpojila, protože měla v úmyslu odpojit jednoho neplatiče a popletla si kohoutky, ale to jsou více méně detaily.

A tak jsem si žila na obláčku expatské bezstarostnosti, která nám oběma dost vyhovuje, protože v plánování a dokončování domácích projektů jsme zhruba stejně výkonní jako Filipínci, dokud mi jedné zářijové neděle při spláchnutí nevytekl podlahou v koupelně odpad. Když jsem si s hrůzou uvědomila, co se právě stalo, zburcovala jsem dřímajícího expata a okamžitě jsme volali realiťačce. Ta je sice Filipínka, ale žila v Americe, kde se naučila mít ostré lokty a do hodiny byla u nás i s údržbářem, který si nesl přenosný hovnocuc. Provedl, co bylo třeba, nechal si štědře zaplatit a řekl nám, že je všechno v pořádku, ale pokud by se to mělo v následujících třech měsících snad opakovat, máme mu zavolat a on to v rámci záruky vyřeší.

Co se za dva dny nestalo, při spláchnutí opět vytekl odpad. Realiťačka tentokrát přišla s údržbářema dvěma, jeden si nesl svůj přenosný hovnocuc, hodinu v koupelně něco prováděli a jak byla realiťačka rozjetá, že musí co dva dny jezdit řešit náš záchod, donutila je i uklidit. Měsíc byl klid a situace se zopakovala. Znovu přišla realiťačka s údržbářem, který mi začal vysvětlovat, že tentokrát to ale musím zaplatit. Ukázala jsem mu jím podepsaný záruční list, ve kterém je jasně napsáno, že po dobu tří měsíců budou případné návštěvy zadarmo, realiťačka vypadala, že ho na místě zardousí, ale údržbář si byl vědom své převahy pramenící z faktu, že jako jediný z nás tří umí hovnocuc ovládat a neustoupil.

Když se před dvěma týdny znovu objevil ten stejný problém, realiťačka to vzdala a rozhodla se, že zkusíme zavolat jinou firmu. Expat byl v práci a já už jsem z celé situace byla poměrně otrávená, protože kromě možnosti psát domů vtipné slovní hříčky typu, jak je moje situace na hovno a celý den musím řešit sračky, na ní nic kladného nebylo. To se ovšem mělo změnit, protože firma vlastnící výkonnější zařízení mohla přijít až další den, takže jsme chtě nechtě byli „nuceni“ strávit noc v jednom z nejnovějších manilských hotelů, jelikož jsme zjistili, že když se v Manile snažíte zabookovat pokoj v den příjezdu, jsou vaše možnosti velmi, velmi limitované. Jediný háček tkvěl v tom, že jsme v pátek ráno měli odlítat, realiťačka už se ve čtvrtek neměla jak stavit pro klíče a bylo potřeba jí klíče nechat na recepci. Nechávat klíče na recepci je ale zakázané, takže jsme vymyslely ďábelský plán, jak koupím vánoční taštičku, zabalím do ní klíče a recepční nakukám, že je to předčasný dárek.

Všechno klaplo, vrátili jsme se do bytu s fungující koupelnou a já mám teď mírnou fobii ze splachování. Mám takový pocit, že se nám Filipíny snaží nenápadně naznačit, že už by to chtělo zamyslet se nad přesunem do nějaké jiné země.

 

Výhledy z 50. patra jsou impozantní.
V BGC se neustále něco staví. Není to tak dávno, co tady byla jenom bažina.
Nebýt našeho záchodu, nikdy bych neviděla, jak vypadá pokoj v manilském Hayattu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *