Expedice do srdce Filipín

Začátkem února byl čínský Nový rok, kdy je na Filipínách státní svátek a letos to vyšlo tak pěkně, že jsme měli k dobru čtyři dny na cesty. Po sáhodlouhých úvahách na téma, kam poletíme, jsme zjistili, že letenky jsou tak drahé, že za ty prachy nepoletíme nikam a expat přišel s tím, že rozhodně musíme na ostrov Marinduque, že se odtud nedávno vrátil kolega a je to nejhezčí ostrov na Filipínách, a že všechno naplánuje a zařídí.

Když se až do pátku nic nedělo, začala jsem předpokládat, že zůstaneme v Manile, ale v 19:30 mi přišla zpráva: „Vyrážím z práce, na zítra na sedm ráno máme auto“. Za ty roky už mám ve skříni štos oblečení, které používám výhradně na prodloužené víkendy mimo Manilu, tak jsem ho hodila do baťohu společně s obdobně nachystanou kosmetickou taštičkou a šla se podívat na agodu, jak je na tom Marinduque s ubytováním. Na celém ostrově bylo k dispozici pouze jedno ubytování – hostel, ve kterém bylo možné zamluvit jednu postel v pokoji s dvanácti postelemi. Bez mučení přiznávám, že to bych raději nocovala pod širákem v džungli, ale expat mě ujistil, že je na ostrově několik hotelů, které není možné zamluvit online. A opravdu se na Marinduque nachází čtyři hotely, ve kterých jsou čisté pokoje s teplou vodou. Dva z nich jsou zavřené, ale zbývající dva nám na ty tři noci naprosto stačily.

V sobotu se po čtyř hodinovém poposouvání se v kolonách dostáváme do přístavu v Luceně, abychom zjistili, že nám trajekt ujel před deseti minutami. Počkáme si dvě hoďky na další a příjemným překvapením je, že loď vyjíždí na čas. Sice místo avizovaných dvou hodin plujeme tři a půl, ale sedačky jsou pohodlné a moc to nehoupe, takže si i my jedinci se slabším žaludkem můžeme nerušeně číst. Po dlouhých deseti hodinách na cestě přijíždíme do deštivého přístavu, ze skály nám kyne obří panna Marie a tricyklem přejedeme do městečka Boac, kde máme v plánu přespat a ráno půjčit motorky. Recepční vyprskne smíchy, že v Boacu nám motorky nikdo nepůjčí, což se následující ráno ukáže jako pravdivá informace. Do postele padáme vyřízení v devět večer. Ono taky není na Marinduque, jakmile v šest padne tma, moc co dělat. Už v polospánku slyším afektovaný ženský jekot. Chvíli přemýšlím, jestli ve vedlejším domě provádějí rituální vraždu, nebo natáčejí film pro dospělé, ale brzy mi docvakne, že to se jen někdo ve vedlejším pokoji dívá na pravou filipínskou telenovelu plnou přirozených hereckých výkonů.

V neděli ráno se nám podaří přesunout do resortu, kde nám recepční skrz svoji košatou rodinu sežene dvě motorky. Expat zavelí, že jedeme na výlet na sopečné jezero, osedláme oprýskané motorové oře a vyrážíme do vnitrozemí nejhezčího filipínského ostrova. Na silnicích není velký provoz, akorát je potřeba dávat pozor, aby člověk nevrazil do některé z krav, co se kolem cesty pasou. Je znát, že na ostrov moc bělochů nezavítá, protože děti se nás bojí a pokoutně nás pozorují zpoza rodičů, a když se ocitneme někde, kde je víc místních pohromadě, začnou si na nás ukazovat. V Boacu vjíždíme do jednosměrky do protisměru. Na naši obranu nebyla nijak značená a informace o ní se nejspíš předává ústní tradicí. Vyřešilo se to domluvou. Policejní vůz cestu zatarasil, abychom měli dostatek prostoru se otočit a jeden dědula, co uvítal vyrušení od prodeje kokosů, nám rozmáchlými gesty ukazoval, jak přesně tento manévr máme provést.

Za městem se asfaltka postupně zužuje a některé úseky vyasfaltované nejsou vůbec, až se dostáváme do bodu, kde cesta končí úplně. Expat vytahuje telefon, nažhaví google a vysvětluje mi, že podle tohoto orákula by měla být cesta k sopce vyasfaltovaná, nicméně to nic nemění na faktu, že se před náma táhne cosi vzdáleně silnici připomínající, ale asfalt rozhodně neobsahující. Představte si tu nejrozbombardovanější polňačku, jakou jste kdy v Česku viděli. Tak v podstatně horším stavu byla cesta, po které to k jezeru měl být už jen kousíček. Kousíček jsme nakonec zdolávali tři hodiny při průměrné rychlosti patnáct kilometrů za hodinu. V půlce mi uprostřed ničeho začal docházet benzín. Naštěstí nám jedna paní prodala svoji zásobu v litrové pet flašce od coca coly. Ke konci úseku, když mám od bahna i pěšinku ve vlasech a několikrát jsem se na kluzké hrbolaté cestě málem vysekala, už mi rupou nervy a přemýšlím, jestli mám brečet nebo vraždit. Nakonec zajedu k benzince, která se mi v tu chvíli jeví jako oáza v poušti. Expat si mého manévru nevšiml a nerušeně pokračoval v cestě. Jelikož nemám benzin a všechny peníze má u sebe expat, spoléhám na to, že dřív nebo později moji nepřítomnost zaznamená a třeba se pro mě vrátí. Očividně jsem měla mezinárodně rozpoznatelný výraz velmi rozzuřené manželky, protože když tři zaměstnanci na benzínce (všichni muži) viděli, jak zastavuju a nevěřícně koukám na expata – ignorujícího, že mě nemá v závěsu, ani nedutali a po špičkách se ode mě co nejdál vzdálili.

Do hotelu dorazíme úplně vyřízení, máme tak akorát sílu na to dát si večeři a upadnout do spánku, ze kterého nás od jedné ráno vytrhávají proaktivní marinduqueští kohouti. Poslední den naší expedice už nemáme na žádné velké výlety náladu. Ono jsme taky mezitím zjistili, že Marinduque je takový normálně vypadající filipínský ostrov, ale rozhodně není výrazně krásnější než jiné ostrovy a není potřeba ho projezdit křížem krážem. Na půl dne se uklidíme do termálních pramenů, kde jsme jedinými zákazníky. Večer se přesouváme zpátky do Boacu, do stejného hotelu, kde jsme spali první noc a dáme se do řeči s majitelem. Tím je Filipínec okolo šedesátky, který strávil třicet osm let v USA, kam odešel i se svými čtyřmi sourozenci. Jenže rodiče na Marinduque mezitím zestárli, otec loni zemřel a on se musel vrátit, aby se staral o devadesáti šesti letou mamku. Nejdřív z toho moc nadšený nebyl, protože v USA žije celá jeho rodina včetně dětí, kterým se na Marinduque rozhodně přesouvat nechce, ale po dvou letech už si prý přivykl na poklidné ostrovní tempo, rozjel hotel a přemýšlí, že už tady zůstane.

V den návratu nám ve 3:30 „ráno“ zazvoní budík a přesouváme se do přístavu. Trajekt má vyplouvat v 5:00. Když 5:30 sedíme už půl hodiny na lodi a nic se neděje, ptáme se posádky, kde je problém a dozvíme se, že čekáme, až vysvitne slunce a bude vidět na cestu. Slunce jako každý jiný den v roce vyjde po šesté hodině a my vyplouváme. Po vylodění sedáme do autobusů, které na trajekt v přístavu čekají a čeká nás poslední úsek naší cesty do Manily. Řidič na otázku, jak dlouho odhaduje, že by to asi mohlo trvat, rozhodí rukama a ujistí nás, že tři až šest hodin. K urychlení cesty nepřispívá fakt, že sotva popojedeme dvě stě metrů od přístavu, řidič zastavuje a celý autobus se jde nasnídat. Pak už máme více méně plynulé tempo, sem tam zastavíme uprostřed čtyřproudé silnice, aby někdo vystoupil, či přistoupil, třikrát zastavíme u cesty, řidič si vystoupí a prohodí pár slov s kámošema, co jsou zrovna kolem a po pěti hodinách a dvou dílech transformerů konečně vyskakujeme v Manile.

Expat je naštvanej na sebe, kam nás to zatáhl, na celý Filipíny, kde nic nefunguje, a především na kolegu, který mu Marinduque vychválil a výlet uzavírá prohlášením, že od teď už budu všechny cesty plánovat já. I když se na Marinduque rozhodně nemám potřebu vracet a kdybych tušila, jak bude vypadat cesta, tak bych se tam netrmácela, jsem ráda, že výlet podnikli. Teď můžu zodpovědně prohlásit, že jsem viděla ty opravdu pravé, pro turisty nijak nepřikrášlené Filipíny – a že je to sakra rozdíl oproti ostrovům, kam turisti jezdí. Hezkých hotelů a pláží jako z katalogu už jsem na Filipínách viděla nepočítaně a pomalu mi začínají splývat, ale Marinduque rozhodně jen tak nezapomenu.

Centrum Boacu.
Centrum Boacu.
Centrum Boacu – nedělní trhy.
Centrum Boacu.
Centrum Boacu.
Centrum Boacu.
V Boacu nám motorky nepůjčili, tak jsme cestovali klasicky tricyklem.
Jedna z vesniček na pobřeží.
Sopečné jezero ve vnitrozemí.
Rybářský přístav.
Typický přístřešek, ve kterém se Filipínci schovávají před spalujícím sluncem.
Termální prameny.
Termální prameny.
V 6:10 vyšlo sluníčko a my jsme mohli vyplout směrem Luzon.
Vykládání zboží v přístavu. Po dlouhé debatě jsme došli k závěru, že to byly usušené skořápky kokosů.
Na Marinduque se běžně pere v řece.
Vnitrozemí ostrova.
Vnitrozemí ostrova.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *