Cesta na konec světa: část 2

Rok se s rokem sešel a začali jsme přemýšlet, kam letos vyrazíme na Velikonoce. Padaly různé návrhy od Ameriky až po to, že zůstaneme v Manile, ale nakonec expat po pár měsících systematického nátlaku kapituloval a demokraticky jsme se usnesli, že Velikonoce opět strávíme na Zélandu. Tento plán dostal mírné trhliny, když jsme v únoru začali zjišťovat ceny letenek, ale nakonec jsme našli letenky za aspoň trochu rozumnou cenu u Singapore Airlines. Pravda, letět čtyři hodiny na západ, abyste následně přestoupili do jiného letadla a letěli jedenáct hodin na východ, není zrovna ideální, ale co bychom neudělali, abychom na chvíli zdrhli z Filipín.  Letos se to totiž sešlo tak, že jsme od Vánoc z Filipín nevytáhli paty, a když už jsme cestovali, tak po místních ostrovech a po třech a půl měsících už jsme měli Filipín a jejich obyvatel plný kecky. Ve chvíli, kdy se letadlo odlepilo od země a Manila pomalu mizela z dohledu, se mi tak ulevilo, že jsem dokonce zapomněla mít strach z lítání.

Tentokrát jsem po loňských zkušenostech byla na cestu připravená. V mobilu jsem měla staženou aplikaci s rozpisem cesty, několik týdnů dopředu jsem na každou noc zarezervovala ubytování a auto jsme si vyzvedli na letišti hned po příletu. To si vybral a zarezervoval expat, aby věděl, na koho obracet svůj hněv, kdyby s autem něco bylo. Vzhledem k tomu, že jsme na roadtrip po jižním ostrově měli jenom osm dní, vzali jsme to zhurta, hned po příletu sedli do auta a vydali se na dvou hodinovou cestu na poloostrov Banks.

Do městečka Akaroa, kde jsme strávili první noc, jsme dorazili okolo poledne, kdy jsme byli vzhůru už dobrých dvacet pět hodin, a tak mám procházku po místní promenádě trošku v mlze. Ubytovat jsme se mohli jít až po třetí hodině odpoledne a při pohledu na ustlanou postel jsem musela napnout všechny své síly, abych do ní nezaplula, neusnula a úspěšně si na celý týden nerozházela spánkový režim. Expat mě velmi rychle dostrkal zpátky do auta a jeli jsme se podívat na muzeum, které nám vřele doporučovala majitelka BandB. Spíš než muzeum to byl skanzen, který během svého života vytvořil místní nadšenec, který často cestoval po jižním ostrově a ze svých cest si vozil různé historické úlovky. Asi padesát procent těchto archaických kousků, které na Zélandu používali kdysi dávno prapředci dnešních obyvatel, jsme s expatem znali z domácnostní našich prarodičů a zhruba deset procent bychom našli zahrabaných někde na půdě u rodičů nebo na chalupě.

Ráno jsme se u snídaně potkali s dalšími hosty – párem z Anglie, který na Zéland přijel navštívit studující dceru. Ze Zélandu byli nadšení. Připomínal jim Velkou Británii před třiceti roky a dcera se rozplývala nad tím, že na vnitrostátních přeletech nejsou pasové kontroly. Evidentně je téma imigrace v Británii trošku někde jinde než u nás, protože když otec z legrace pronesl, že ji možná nekontrolovali proto, že nevypadá jako terorista, dostal od dcery okamžitě kapky, jak tak rasistickou poznámku vůbec může vypustit. Co zaskočilo mě byl fakt, že Čechy opěvovali jako milý a usměvavý národ, ale trošku je podezírám, že to byla klasická britská diplomacie, nebo že suchý britský humor dotáhli tak daleko, že už se nedalo poznat, že si dělají legraci. To už ale přišla paní majitelka s obří snídaní, a zatímco jsme jedli, s láskou se rozpovídala o slepicích, které chová na zahradě. Každá slepice měla své jméno a prý jim hrozně šmakuje kuřecí koláč, jenže když její děti zjistily, že ho slepicím pravidelně peče, tak jí to s hrůzou a kecama o kanibalismu zakázaly.

To na farmě, kde jsme přespávali následující den, měl majitel ke svým zvířatům prozaičtější vztah. Dvě slepice měl pojmenované Chicken soup a Fried chicken a ovcím nedával jméno vůbec, aby mu to pak nebylo líto, až mu budou dělat společnost ve formě klobásek. Po svém hospodářství, které má jako hobby k BandB a obchodování se dřevem, nás před naším pokračováním v cestě provedl.

Exkurzi jsme začali v ohradě ovcí.

Dáváme ranní krmení malému stádu čítajícím osm oveček a jednoho berana (bez rohů), ptáčci v korunách stromů cvrlikají, sluneční paprsky začínají nabírat na intenzitě a listy jsou zbarveny do odstínů žluté a červené, zkrátka ztělesnění bukolických veršů. Když v tom beran na nic netušícího a nečekajícího expata zaútočil a začal ho drcat do zadku. Já jsem padla smíchy a nezmohla jsem se na žádnou reakci krom fotodokumentace, majitel farmy byl naštěstí pohotovější. Takže prosím vás, kdyby na vás někdy zaútočil beran, tak se rozkročte, roztáhněte ruce, zařvěte a do berana kopněte kolenem. Divá bestie v mžiku zkrotne jako beránek. Ostatně ovce jsou na této farmě nejvýraznějšími obyvateli už od jejích počátků. Když byl v devatenáctém století ve Velké Británii hladomor, byla tato farma jednou z 29 farem, které do země jako první poslaly ovčí maso. Do té doby prý už nepotřebné ovce shazovali na Zélandu ze skal. Dneska už na farmě chovají ovce vyloženě jako koníčka, protože za kilo vlny dostanou okolo 1.50 zélandských dolarů, přičemž z jedné ovce při stříhání získají nějakých 5 kilo.

Prohlídku zakončíme u výběhu koní, odkud se kocháme pohledem na horský hřeben na obzoru, za kterým, jak nás majitel informoval, bydlí jeho kamarád vlastnící helikoptéru, takže když se domluví, že se staví na kafe, je schopen do půl hoďky na farmě přistát. Z BandB se mi odjíždět vůbec nechce, protože si umím představit, že bych celý týden strávila tady a k životu by mi stačily knihy a stálý přísun zélandských sýrů a lesních plodů, ale je čas přemístit se na potenciální zlatý hřeb našeho výletu a jeden z hlavních důvodů, proč jsme se na Zéland museli vrátit. Minulý rok se nám totiž přes veškerou snahu nepodařilo spatřit ani jednoho tučňáka, což jsme nemohli nechat být jen tak…

Do Akaory v sezóně připlouvá jedna obří loď za druhou a místní se nezdáli úplně nadšení.
Promenáda v Akaoře.
Promenáda v Akaoře.
Po dni na cestách jsme byli tak vyřízení, že jsme těch pár schodů na ochoz majáku prostě odmítli vylézt, ale podle akčnějších turistů tam byl pěkný výhled.
Promenáda v Akaoře.
Muzeum/skanzen
Podvečerní výhled na akaorský záliv.
Tady se nám na tučňáka natrefit nepodařilo. Ale patrně tam hnízdí, protože na pláž byl psům vstup zakázán.
Akaorský záliv.
Cesta z Akaory do Christchurch.
Idylické krmení oveček.
„Tady máme koně. A tam za těma horama bydlí kamarád, co za náma líta na návštěvu helikoptérou.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *