Nový Zéland: Expedice tučňáci

Posledně jsem článek zakončila tím, že se nám při naší první cestě na Zéland nepodařilo spatřit ve volné přírodě tučňáky, a že to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme se sem znovu vydali. Tučňáky s expatem milujeme, je to to nejsrandovnější a nejroztomilejší zvíře na světě, a tak jsme minulý rok každý druhý večer googlili místa, kde se na ně dá údajně narazit a poctivě jsme za soumraku hlídkovali na pláži, jestli nějaký ten tučňák přisurfuje. Do rezervací, kde se za pozorování tučňáků platí, se nám dostat nepodařilo, protože omezený počet míst byl vybookovaný na měsíc dopředu.

Letos jsem už nebyla tak naivní, abych spolíhala na to, že se nám na ně podaří narazit ve volné přírodě a tři měsíce dopředu jsem koupila vstupenky na pozorování tučňáků nejmenších v Oamaru a tučňáků žlutookých v Dunedinu. Přejezd do Oamaru byl z těch kratších, ale i tak jsem toho po třech hodinách v autě měla dost a zavelela jsem, že podle mapy to kousek za městem vypadá na pěknou procházku na pláži a jedeme se tam podívat. Po pár kilometrech jsme zaparkovali u přírodní rezervace, navlíkli na sebe všechno oblečení, co jsme měli po ruce a vylezli do pěknýho fučáku na romantickou procházku po pobřeží. Vzhledem k nepříznivému počasí se sem ten nikdo další nevypravil, jen v jedné zatáčce jsme narazili na zaměstnankyni parku choulící se do šusťákové bundy a koukající na pláž. Expat je na rozdíl ode mě extrovert a na cestách se s oblibou dává s každým do řeči, tak se hned začal vyptávat, jak se jí daří a co tam v tom nečase dělá a paní nás informovala, že její prací je sledovat, jestli na pláž připlavou tučňáci, spočítat je a zpacifikovat případné nevychované turisty. To nás pochopitelně velmi zaujalo, a i když jsme tomu moc šancí nedávali, zaujali jsme strategickou vyhlídkovou pozici vedle ní a čekali, jestli se zjeví tučňák.

Uběhlo pár minut a paní se nás zeptala, jestli vidíme toho žlutookého tučňáka, co surfuje dole na vlnách. Naše nevycvičené oči na těch sto metrů na zvlněném moři přes veškerou snahu neviděly ani ťuk, tučňák se na vlnách údajně chvilku převaloval a pak se rozhodl vrátit na širé moře. Ovšem netrval dlouho a přisurfoval jeho kámoš. Po nekonečně dlouhém dovádění ve vlnách u břehu se konečně rozhoupal, vylezl z vody, otřepal se a začal se rozvážně kolíbat po pláži směrem k nám. Promenoval se po ní dobrých patnáct minut a pak se vrhl zpátky do vln. S expatem jsme byli v sedmém nebi. Aniž bychom to plánovali, viděli jsme tučňáka ve volné přírodě, a i kdyby se nám už v rezervacích nepoštěstilo na tučňáky natrefit, splnili jsme si ten den jeden ze životních snů. Celí rozněžnělí a prokřehlí jsme se zajeli ubytovat, z kufrů jsme vytáhli všechny dostupné vrstvy oblečení a čekalo nás pozorování tučňáků nejmenších v Blue penguin colony ve městě Oamaru.

Na pozorování jsem dorazila v tričku s krátkým rukávem, tričku dlouhým rukávem, tenké mikině, tlustší mikině, šusťákové bundě a ponču. Zarezervovali jsme si VIP pozorování, což znamená, že jsme byli na tribuně postavené blíž k přicházejícím tučňákům a následně jsme se mohli projít mezi hnízdy, co jim v kolonii uměle vytvořili.

Došli jsme s dostatečným předstihem, zabrali místa v první řadě a čekali, až to vypukne.

A pak se začali trousit turisti z Číny.

Jsem si vědoma toho, že následující postřehy jsou nekorektní a plné předsudků, a že je velká pravděpodobnost, že se mezi čínskými turisty najdou i ohleduplní jedinci dbající na slušné vychování a řídící se vydanými pokyny, ale to teda rozhodně nebyl případ této skupiny. I přes miliardu cedulí se zákazem fotit, vytáhl každý jeden Číňan telefon a snažil se udělat pár rozmazaných snímků na památku. I přes neustálé opakování zaměstnanců rezervace, že v žádném případě nesmí vstávat a už vůbec se nesmí přiblížit k zábradlí, protože by to tučňáky vystrašilo a nemohli by se na noc vrátit domů, se co dvě minuty někdo pokusil vstát a jít se na tučňáky podívat zblízka. O tom, že by respektovali opakované prosby, aby se ztišili, jsme si mohli nechat jen zdát, přičemž naprostá ignorace z jejich strany se nedá vysvětlit tím, že by nerozuměli anglicky, protože v rezervaci bylo hned několik čínských zaměstnanců, jejichž práce spočívala v neustálém opakování těchto pokynů krajanům v čínštině. Jedno se teda ale Zélanďanům musí nechat: s čínskými turisty se nemazlí a umí si s nima poradit. Paní v kolonii byla neoblomná, a i když musela těm stejným jedincům pořád dokola vykládat, ať si sednou, nevzdala to a trvala na svém. Když jsme loni byli v jeskyni Waitomo, začal průvodce prohlídku informováním o zákazu focení. Neuběhlo ani deset minut a jeden Číňan vytáhl telefon a začal nenápadně fotit, což průvodce okamžitě zaznamenal. Přerušil výklad, mobil hříšníkovi vzal, fotky mu z něj smazal a pak přístroj držel nad propastí tak dlouho, dokud vypleštěný pán neslíbil, že už fotit nebude.

Přiznávám, že jsem z čínské skupiny byla na začátku dost zpruzená, ale jakmile se objevili první tučňáci, úplně jsem na svoje rozčarování zapomněla. Tučňáci nejmenší měří do 40 cm a váží do 1.5 kg. Za soumraku připlouvají po větších skupinkách na vlnách, pak se shromáždí na břehu pod kopcem a společně se škrábou nahoru. Těsně pod vrcholem se zastaví a začnou debatovat, jestli je bezpečné přeběhnout domů. Jeden vždycky vystrčí hlavu, omrkne situaci a celá skupinka buď dál čumákuje pod kopcem a čeká, nebo rychle přeběhne směrem k hnízdům. Za zábradlím se rozdělí na dvě skupiny. Část tučňáků zůstane stát pod mostem pro návštěvníky a piští jeden přes druhého, část se odebere do hnízd, ze kterých se po čase začne ozývat čím dál silnější pištění. Dle expatovy teorie to jsou manželky svolávající domů manžely, kteří si pod mostem vyměňují zážitky z dalšího perného dne na oceánu. Ten den se do hnízd vrátilo 127 tučňáků, což je nadstandardně hodně vzhledem k tomu, že nám na začátku bylo řečeno, že při troše štěstí jich uvidíme okolo dvaceti.

Další den jsme se vypravili do jiné tučňáčí rezervace: Penguin Place Conservation Reserve za městem Dunedin. Tady už to není taková masovka jako v Oamaru a jedná se o úplně jiný koncept pozorování. Nejdřív nás v informačním středisku uvrhli do depky, když nám vysvětlili, že to s tučňáčí budoucností vůbec nevypadá růžově. Aktuálně je na Zélandu okolo 1200 kusů žlutookých tučňáků a není vůbec jisté, jestli se jim podaří přežít dalších dvacet, třicet let. V důsledku globálního oteplování se voda v oceánu okolo Zélandu oteplila o 3 °C, tučňáci jsou tak náchylnější na nemoci, se kterými neumí bojovat, v oceánu je méně ryb a podvyživení tučňáci nemají mláďata. A když už mláďata mají, spousta jich uhyne, protože (a za to teda globální oteplování nemůže), se musí naučit přežít sama, aniž by jim rodiče předali poznatky ohledně lovu atd.

Po tomto depresivním úvodu nám ukázali tučňáčí nemocnici, přičemž nejstarší pacient měl 22 let (tučňáci žlutoocí se dožívají okolo 15 let), posadili nás do mikrobusu a odvezli na hodinovou procházku po pobřeží, na kterém mají tučňáci uměle vytvořená hnízda. Zase jsme měli víc štěstí než rozumu, protože jsme ten podvečer viděli hned tři tučňáky vracející se domů, i když z mnohem větší dálky než v Oamaru.

Expedice tučňáci tedy dopadla nad očekávání úspěšně a nyní přede mnou leží náročný úkol vymyslet, proč se na Zéland nutně potřebujeme vrátit příští rok.

Pláž za městem Oamaru.
Tučnák přisurfoval…
…chvíli si to štrádoval po pláži…

…a rozhodl se vrátit zpátky do oceánu.
Dunedin sandfly bay.
Dunedin sandfly bay.
Dunedin sandfly bay.
Dunedin sandfly bay.
Dunedinský záliv.
Penguin Place Conservation Reserve – nemocnice.
Penguin Place Conservation Reserve – nemocnice. Na nejvyšším kameni trůní dvaadvacetiletý kmet.
Penguin Place Conservation Reserve – k tučňáčím hnízdům se jde maskovanou pěšinkou a všichni musí být ticho.
Penguin Place Conservation Reserve – uměle vytvořené hnízdo.
Penguin Place Conservation Reserve – maskovaná pozorovatelna hnízd.
Tučňák žlutooký.
Tučňák žlutooký.
Připlouvající tučňák z dálky vypadá jak kachna.
Penguin Place Conservation Reserve -tučnák žlutooký.
Penguin Place Conservation Reserve – lachtan, kterých tam bylo spousta.
Penguin Place Conservation Reserve – další lachtan.
Penguin Place Conservation Reserve

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *