Nový Zéland: Milford Sound; A jak se expat neproletěl

Je sedm hodin ráno a jen neradi vylízáme z teplého pokoje. Venku je ještě tma a teplota dva stupně nad nulou nás nepříjemně zaskočí. Honem sedáme do auta, topení vytuníme na maximum a frčíme směrem k jednomu z nejturističtějších míst na jižním ostrově. Na cestu jsme si vyšetřili dvě hodiny dle pokynů v návštěvním centru, abychom v klidu stihli naši loď a zároveň se po cestě pokochat dechberoucími výhledy.

Přímo u Milford Sound se přespat nedá a je potřeba vyrazit z některého výchozího bodu v okolí. My jsme si vybrali jezero Te Anau. Jezero samo o sobě je nádherné, ale městečko táhnoucí se po jeho břehu nás už tolik nenadchlo. Snad osmdesát procent staveb tu slouží jako ubytovací zařízení a naprostá většina ubytovaných turistů jsou Číňani, pro které je taky vše přizpůsobeno. Restauracím dominují čínská bistra a obchody se suvenýry nabízejí klasické lapače prachu vyrobené v Číně, ale za to s obrázkem kiwiho. I když jsme ubytování rezervovali dva měsíce předem, bylo volných posledních pár pokojů a všechny za naprosto nehorázné sumy, kterou jsme ale ve finále pochopitelně zaplatili, protože zas tak často se člověk k Milford Sound nedostane. Místní si o čínských turistech nejspíš taky myslí svoje, protože v návštěvním centru nás při koupi jízdenek na loď nejdřív informovali, které lodi bývají plné Číňanů (ty s bufetem v době oběda), a na kterých potkáme cestovatele z jiných zemí (lodě vyrážející ráno; bez bufetu).

Projíždíme liduprázdnou krajinou, mraky se postupně zvedají a první zastávku děláme u Mirror lakes, což je desetiminutová procházka okolo malých jezírek, v jejichž nezčeřené hladině se odráží pohoří, o jehož jméně nemám ani páru. Podívaná je to impozantní a rozhodně je lepší si na ni vyšetřit čas ráno po cestě do Milford Sound, protože když jsme kolem jeli nazpátek, už se na přilehlém parkovišti ani nedalo zaparkovat. Za Mirror lakes provoz postupně houstne, po hodince jízdy vjíždíme do tunelu v hoře a vyjíždíme do scenérií, za kterými cestují lidé z celého světa.

Lodní terminál mají Zélanďané přirozeně skvěle zorganizovaný, bez problémů najdeme naši loď, od kapitána vyfasujeme hrnek kafe a vyplouváme na cestu. Kapitán se ujme mikrofonu, který už ze svých osidel nepustí a na úvod nás informuje, že máme neuvěřitelné štěstí na počasí, že je to už pátý den v řadě, kdy je slunečno a neprší, ale že to má tu nevýhodu, že jim za těch pět dnů vyschly skoro všechny vodopády a my tak uvidíme jenom tři. Vzápětí nás s lišáckým úsměvem poučí, že jsme si celou dobu mysleli, že se jedeme podívat na „sound“, jenže to jsme netušili, že názvosloví je špatně a správně by se mělo říkat „milford fjord“. Evidentně je to mezi průvodci oblíbená informace, protože ji ten den uslyšíme ještě třikrát. Ani to mi ale nezabránilo okamžitě vypustit, jaký je teda vlastně rozdíl mezi soundem a fjordem, ale pamatuju si aspoň to, že se jedná o jeden z posledních objevených fjordů na planetě.

Krása Milford sound se popisuje jen těžko. Nejlíp ji podle mě vystihuje maorská legenda o původu nepříjemných mušek sandfly, která ve zkratce praví, že: „Bůh života stvořil Milford sound a bylo to tak dokonalé místo, že bohyně smrti stvořila sandfly, aby ani tady lidé nezapomínali na smrtelnost“. Během plavby několikrát narazíme na delfíny a podél fjordu se na útesech sluní lachtani. Projedeme celým fjordem na otevřené moře, loď se otočí a vracíme se stejnou cestou zpátky. Ten den je otevřené moře nezvykle klidné, takže není překvapující, že je klidná i hladina fjordu, ale průvodce nám vysvětlí, že běžně bývá voda na moři rozbouřená, zatímco hladina fjordu je stále klidná, protože v ústí fjordu je podmořský kopec o výšce zhruba 300 metrů, díky kterému vlny v ústí velmi rychle ztrácí na síle.

Jelikož expat na Filipínách propadl potápění a studování podmořského světa, jakmile zjistíme, že se dá při zpáteční cestě z lodi vystoupit a připlatit za vstup do podvodní observatoře, neváháme a nabídky využijeme. V observatoři je nám umožněno sestoupit deset metrů pod hladinu, kde za výkladu průvodce pozorujeme ryby, hvězdice, krevety a další potvory.

Pak už se vrátíme do přístavu, který se během dopoledne citelně zaplnil, nasedáme do auta a vydáváme se na zpáteční cestu. Debatujeme, na jakých doporučených místech zastavíme, protože na mapě je jich doporučeno tolik, že bychom je všechny nestihli ani za dva dny. V tu chvíli přichází na řadu dořešení sporu, která se vleče už od předchozího dne, a sice, jestli se expat půjde navečer proletět vyhlídkovým hydroplánem a na fjord se podívá i z výšky. Expat se cuká, říká, že to je zbytečně drahý, a že mě nemůže nechat dvě hodiny o samotě. Já do něj už druhej den duju, že když už jsme tady a on po tom tolik touží, ať se proletět jde, že se sem člověk nedostane každý den, on o podobným zážitku mluví celou dobu, co hydroplány viděl na Zélandu před rokem poprvé, a že dvě hodiny bez něj nejspíš zvládnu přečkat.

Nakonec konečně podlehne, rozhodne se proletět a my se na zpáteční cestě zastavíme na dvou místech, která nám v turistickém centru doporučovali nejvíc. První zastávku děláme u „The Chasm“, což je procházka na dvacet minut, která by se s trochou fantazie dala popsat jako „Rudické propadání v pralese“. Podruhé zastavíme na půl hodinovou procházku kolem řeky v údolí, a potom už svižným tempem směřujeme zpátky k jezeru Te Anau a doufáme, že nám deset kilometrů před městem nedojde benzín, protože jsme si jaksi nezjistili, že nikde po cestě nebude benzinka.

Do Te Anau dorazíme okolo čtvrté odpoledne a je nejvyšší čas jít si domluvit let. Na expata už čeká majitel letadýlka a nadšeně mu oznamuje, že sehnal tři další klienty z Anglie, a že cena bude tím pádem o něco míň astronomická. Já si sedám na břeh na lavičku, v ruce čtečku, a čekám, až se po zamávání vzdalujícímu se letadýlku dozvím, kdo je vrah. Skupina nasedne do letadla, expat dostává čestné místo vedle pilota a začne štelovat foťák. Všichni se připoutají, dostanou bezpečnostní pokyny a hydroplán se odlepí od mola. Moc toho o hydroplánech nevím, ale když už příprava na vzlet trvá dýl než u dvoupatrovýho airbusu, začne mi situace připadat nějaká podezřelá. A skutečně, po pár dalších minutách letadlo zacouvá ke břehu, pilot vyleze, odšroubuje z boku jeden plech a začne se vrtat v kabelech. To začínám být mírně nervózní, protože letadla obecně nemám ráda a přestávám věřit ujišťování expata a pilota, že je hydroplán naprosto bezpečný. Nakonec se nedozvíme, jak to s bezpečností teda je, protože po několikanásobném neúspěšném manuálním nahození vrtule z hydroplánu všichni vystupují, jelikož je zjevné, že ten teda už toho odpoledne neodletí vůbec nikam. Podle pilota se jednalo o běžný problém se starterem, který by do druhého dne opravil, ale raději si necháme vrátit peníze a nabídku proletět se druhý den ráno expat zdvořile odmítá. A dobře udělal, protože druhý den ráno byla mlha a pršelo a my jsme z Te Anau před nepřízní počasí odjeli do prosluněného Queenstown.

Odpolední procházka u jezera Te Anau.
Pohoří zrcadlící se v Mirror lakes. Jinovatku jsem viděla po několika letech a zjistila jsem, že mi nechybí.
Mirror lakes
Po výjezdu z tunelu se před námi otevřela úplně jiná krajina – pro tuto chvíli ještě zahalena ranní inverzí.
Milford Sound
Milford Sound
Milford Sound
Milford Sound
Milford Sound
Milford Sound a slunící se lachtani
Milford Sound
Milford Sound
Milford Sound
Milford Sound
Milford Sound
Milford Sound – podvodní observatoř
Milford Sound – podvodní observatoř a hejno sardinek (aspoň myslím).
The Chasm mi trošku připomínalo Rudické propadání.
Procházka podél řeky

Hydroplán se šteluje na vzlet.
Něco zjevně nehraje.
A to je konec dnešního výletu.

komentáře 2

  1. Tak to expat může vyzkoušet třeba zase za rok?! 🙂
    A že to stojí peníze? No, co dneska nestojí.. a peníze vložené do cestování, to je jednoznačně dobrá investice! Za mě palec hore 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *