Naše filipínské dopravní nehody I.

Onehdy jsme seděli v restauraci s pár dalšíma expatama, co už jsou v Manile nějaký ten pátek, a naše vzpomínání na staré dobré časy se záhy zvrtlo na výčet dopravních nehod, které jsme za ty roky zažili, což mě přivedlo na myšlenku si sesumírovat „ty naše“.

Srážka se skútrem

To tehdy po nekonečném poposouvání se v zácpě začaly filipínskému řidiči, který nás vezl, téct nervy, a když se doprava malinko uvolnila, dupl na plyn a nestíhal dobrzdit, když se po sto metrech kolona opět zastavila. Aby nenarazil do auta před náma, sjel do odstavného pruhu, jenže se v tom zmatku nestihl podívat, jestli tam nikdo nejede. Zrovna tam jela na skútru paní, která se snažila kolonu předjet zleva, a do které jsme, naštěstí už ve velmi malé rychlosti, narazili. Samozřejmě jsme okamžitě zastavili, paní si nasedla k nám do auta a vezli jsme ji do nejbližší nemocnice.

V autě nastal čas vyřešit zapeklitou otázku, kdo vlastně vyšetření v nemocnici zaplatí. Na Filipínách není povinné si platit zdravotní pojištění, ani ho za vás neodvádí stát, takže pokud si ho místní nepřiplácí dobrovolně (a často si ho nepřiplácí), musí si pak veškerá vyšetření a lékařskou péči zaplatit. I to je jeden z důvodů, proč si na Filipínách dávejte za volantem sakra pozor. Už jsem slyšela o pár cizincích, kteří se srazili s autem/motorkou řízenou Filipíncem, a bez ohledu na to, kdo nehodu zavinil, vina vždy padla na cizince a Filipínce postupně přišla utěšovat celá široká rodina, která měla skvělý nápad, že když už tam ten cizinec je a platí jejich příbuznému potřebná vyšetření, mohl by jim třeba rovnou zaplatit i nějaké to očkování atp. V tomto případě se náš řidič s paní dohodli, že jí zaplatí rentgen a ošetření ruky a ona zase nebude policii dopodrobna vysvětlovat, jak ke srážce došlo. Jak se dohodli, tak udělali, paní po hodince vyšla s ovázanou rukou a příslibem, že je jinak zcela v pořádku a ruka se jí za pár týdnů zahojí, řidič mezitím s policií sepsal protokol a pokračovali jsme v cestě zpátky do Manily.

Bohol na skútru

To bylo tak. S expatem jsme se vydali na Bohol. Vstávali jsme ve čtyři ráno, po sedmé jsme přistáli na Boholu, půjčili jsme si skútr a vydali se na celodenní výlet na čokoládové kopce. Cesta krásně ubíhala, ukrajovali jsme kilometr za kilometrem, kochali se boholským pobřežím lemovaným mangrovníky a později vnitrozemím posetém zářivě zelenými rýžovými políčky, když v tom jsme píchli. I zajeli jsme do vulcanizing shopu, za pár desítek peso nechali píchlou duši zalátat, nenechali jsme si takovou malou nepříjemností kazit náladu a nadšení jsme pokračovali v cestě.

Dorazili jsme na čokoládové kopce, dali jsme si kafe, osvěžili se čerstvým mladým kokosem a vydali se na zpáteční cestu. Daleko jsme nedojeli. Zjistili jsme, že máme vypuštěnou duši. Dojeli jsme k nejbližšímu vulcanizing shopu, nechali duši zalátat na totožném místě, jako předtím, a už mírně otrávení pokračovali v cestě.

Zastavili jsme u rezervace, kde jsme obdivovali roztomiloučké filipínské nártouny a pomalu nás začínal tlačit čas, tak jsme se svižným tempem vydali na cestu k resortu. Po pár kilometrech jsme zjistili, že máme vypuštěnou duši. To už jsem na expatovi viděla, že po nenáviděném ranním vstávání a celodenním řízení začíná být mírně řečeno namosúrený, ale ovládl se, nechali jsme tu stejnou duši potřetí zalátat ve vulcanizing shopu a pokračovali v cestě.

Dojeli jsme do Tagbilaranu – hlavního města Boholu. Zjistili jsme, že máme vypuštěnou duši. Expat už přestal komunikovat, já raději mlčela jako pěna a beze slova jsme zajeli k benzínce. Na benzínce nám řekli, že v celém městě vypadl proud a oni nám nemají jak duši opravit, protože se jim nechce pumpovat ruční pumpičkou. Expat beze slova odtáhl motorku ke dvacet metrů vzdálenému vulcanizing shopu. Majitel se zvedl z palandy, oznámil nám, že nemá proud a duši nám neopraví, jelikož se mu nechce pumpovat ruční pumpičkou.

Expat už dál nezvládl udržet svou cholerickou povahu na uzdě, mrskl motorku na chodník a začal z plna hrdla nadávat. Naštěstí ve slovenštině. Ze zkušenosti vím, že v takových chvílích není radno se snažit do nastalé situace vnést trošku racionálního uvažování a odplížila jsem se do nejbližšího obchodu koupit vodu. Když jsem se po patnácti minutách vrátila, seděl zničený expat na obrubníku vedle motorky, hlavu v dlaních, stále nekomunikující. Majitel vulcanizing shopu si mezitím uvědomil míru našeho zoufalství a spočítal si, že když se přemůže a bude pět minut ručně pumpovat do zalátané duše vzduch, zaplatíme mu v podstatě jakoukoli přemrštěnou částku. Řekl si o desetinásobek ceny, kterou jsme platili ve vnitrozemí (vnitrozemí 60 peso, Tagbilaran 600 peso), kterou jsme mu bez keců zaplatili. Ze všeho nejdřív se odebral nakoupit zásobu cigaret a pak nám motorku zprovoznil.

Druhý den ráno jsme zapůjčenou motorku jeli vrátit. Po dvou kilometrech jsme zjistili, že máme vypuštěnou duši. Po páté jsme duši nechali zalátat, motorku vrátili a odebrali se popíjet drinky na pláž. Od té doby nemáme Bohol rádi.

Látání píchlé duše na Boholu.
Klasický filipínský vulcanizing shop.

A zase Bohol na skútru

Tentokrát jsme se pro změnu předvedli my. Večer jsme si půjčili skútry a druhý den ráno jeden z nich nešel nastartovat. Je neděle ráno, voláme do půjčovny a přesvědčíme majitele, ať za náma těch dvacet kilometrů zajede a podívá se, co se se skútrem stalo a jestli to půjde opravit. Majitel po půl hodince přijede, podívá se na skútr, podívá se na nás jak na úplný debily, vytáhne klíč ze zapalování, odejde k jinému skútru o pár metrů vedle, strčí klíč do zapalování a skútr nastartuje. Na naši obranu mohu říct jedině to, že oba stroje byly stejné značky, barvy, klíč se dal strčit do obou zapalování a jediným odlišovacím znakem bylo, že jeden skútr byl označen symbolem +3 a druhý #3.

Ťukanec na dálnici

To takhle jela dvě auta vezoucí několik expatů do Manily a řidiči se na dálnici začali trošku štengrovat. Jenomže jednomu z nich bohužel nefungovaly moc dobře brzy, a tak narazil do kolegy před sebou. V takové chvíli člověk ocení, že průměrná rychlost na filipínské dálnici je podle mého odborného odhadu zhruba 20 km za hodinu, takže se naštěstí nikomu nic nestalo, a i auta z toho vyvázla bez vážnějších poškození.

Urvaný zrcátko u auta v protisměru

To byla chyba našeho řidiče, který se jal předjíždět s mikrobusem, i když v protijedoucím pruhu jela auta. Nově vzniklý „střední pruh“, který si předjížděním samovolně vytvořil, nebyl dostatečně široký a jednomu z protijedoucích aut jsme urvali zrcátko. Oprávněně rozzuřený řidič protijedoucího auta zastavil, oba řidiči vystoupili, chvíli na sebe ječeli, pak se každý vrátil do svého auta a pokračovalo se v cestě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *