Malapascua

Před příletovou halu v Cebu na nás čeká domluvený řidič, házíme batohy do kufru auta a vyrážíme směr Malapascua – malý ostrůvek severně od ostrova Cebu. Většinu času se třicítkou táhneme v jedné dlouhé koloně a po pěti vlekoucích se hodinách a jedné snídaňové pauze v McDo jsme konečně v přístavu, odkud je to lodí na ostrov už jen slabou půlhodinku. Na ostrůvku 2.5 km na 1 km se na první pohled pohybuje jiná sorta cestovatelů než na profláklých filipínských ostrovech. Zmatené Číňany nahrazují větrem ošlehaní baťůžkáři trávící dny u drinku v jednom z barů na pláži, kde jim k popíjení a rozjímání hraje povinný soundtrack všech uvolněných plážových barů v jihovýchodní Asii: Bob Marley.

Bary na pláži jsou ještě jakž takž úhledné, ale jakmile člověk z pláže sejde a ocitne se ve vnitrozemí, proplétá se nahodile postavěnými chatrčemi z plechu, mezi kterýma se na kolech prohánějí filipínské děti. Několik jich sedí na zídce podél cesty a kameny tlučou do prázdných plechovek, které tak „zplošťují“. Myslím si, že to dělají jako přivýdělek do rodinného rozpočtu, jelikož třídění a zpracování odpadu mají na Filipínách na starosti ti nejchudší obyvatelé, ale tuto svoji teorii jsem si neměla jak potvrdit.

Malapascua je ostrov rybářů, i když dneska většina ostrovanů žije z cestovního ruchu. My nestačíme zírat, když v přístavu sledujeme, že hra dětí v předškolním věku spočívá v tom, že si každé ve své lodičce odpádluje pár desítek metrů na moře, aby z loděk následně skákaly do vody, zase se na loďku vyšplhaly, občas do sebe záměrně narazily jako na autodromu, případně se pádly navzájem snažily z loděk vyklopit, přičemž je ze břehu nikdo nekontroluje. Nutno podotknout, že všechny děti ve zdraví zase dopluly zpátky na břeh. Asi se prostě na filipínských ostrůvcích vlastní lodička fasuje k prvním narozeninám a umění ji ovládat se učí zároveň s prvními krůčky.

Jezdí sem hlavně potápěči, protože je to jediné místo na světě, kde zaručeně narazíte na thresher shark, což je česky prosím pěkně liškoun pelagický, kteří se časně ráno dostavují na mělčinu Monad shoal, kde se nechávají čistit od čistících rybiček.

Expat už několik týdnů dopředu nadšeně hlásil, že se půjde potápět se žraloky, což byl ostatně důvod, proč jsme se na Malapascuu vypravili. Já jsem si v hlavě vytvořila představu malých korálových žralůčků. V den příjezdu se odebral do dive shopu patřícího dvěma Francouzům a dohodl si ponor druhý den ráno. Expat, kterýho normálně o víkendu budím kolem jedenácté, a to ještě velmi opatrně, tedy druhý den vstal ve čtyři ráno, nasadil čelovku a po tmě odkráčel přes půl ostrova do dive shopu. Mobil zapomněl na pokoji, takže jsem netušila, jestli a v kolik hodin se tak asi vrátí, zašla jsem si na snídani a pak jsem si v klídku četla na terase, zatímco do banánových listů příjemně bubnoval letní deštík. Po třetí odpoledne dorazil expat s úsměvem od ucha k uchu, protože viděl hned několik žraloků a okamžitě mi začal nadšeně ukazovat videa a já jsem zhrozena koukala na několika metrové bestie na záběrech.

Já se nepotápím. Přestože mi každý jeden potápějící se expat vysvětlil, že je to ta nejlepší věc na Filipínách a jednou toho budu litovat, pořád jsem nějak nepřišla na chuť myšlence, že budu trčet desítky metrů pod hladinou, zatímco se na mě odněkud vrhne had nebo nějaká jiná podobná příšera. Ale i jako pouhý šnorchlista jsem okolo ostrova viděla spoustu korálů, ryb, a dokonce i hejno (naštěstí malých) barakud. Jen je potřeba dávat pozor na silné mořské proudy. Vím, o čem mluvím, sama jsem se nechala krásou korálů doslova unést a pak jsem k pár desítek metrů vzdálené lodi plavala dobrých dvacet minut. Po vyškrábání se na palubu už bylo jen třeba najít si pěkné místečko někde na zádi po větru, díky kterému se během dopoledne zvedly slušné vlny a mně žaludek.

Na to, jak je ostrov malinký, jsou tam hned dvě restaurace, kde se dá dobře najíst. Obě mají italského majitele a nacházejí se na pláži, odkud se vyjíždí potápět. To je jinak tip, který dáváme každému, kdo za náma na Filipíny přiletí. Místní kuchyni jsme tak úplně na chuť nepřišli, a tak kamkoli jedeme, hledáme restauraci patřící Italovi, protože majitel Ital bývá zárukou dobrého jídla. Jen je potřeba si pohlídat, aby majitel zrovna nebyl na dovolené v Evropě. To se pak služby rapidně zhorší. V jedné restauraci jsme tak za nepřítomnosti capa dostali pizzu quattro formaggi potaženou zelenou plísní, a v jiné nám barman tvrdil, že neumí namíchat rum s colou, poněvadž tento sofistikovaný nápoj zvládne namixovat jen šéf. Zkoušeli jsme ho ukecat, ať nám přinese lahev coly a rumu, že si ho namícháme sami, ale neúspěšně.

Kromě potápění a popíjení se toho na ostrově moc dělat nedá. Nám na něj bohatě stačily tři noci a třetí den po poledni, kdy už jsme byli ovocných shaků a Boba Marleyho přesyceni, jsme vyrazili zpátky do Manily. Na pláži byl klasický chaos s loděmi, kdy nám místní tvrdili, že všechny lodě jsou už vyprodané a k dispozici jsou pouze lodě soukromé, pochopitelně za několikanásobně vyšší cenu, kterou jsme zaplatili, protože jinak by nám uletělo letadlo. Následně se nás snažili nahnat do jedné z veřejných lodí, která byla narvaná k prasknutí, což jsme si nenechali líbit a chtěli jsme buď slíbenou soukromou loď nebo vrátit peníze. Chvíli se nás snažili přesvědčit, že toto je přece ona soukromá loď, ale rychle jsme si vysvětlili, že na Filipínách žijeme už čtvrtým rokem, boatmeni pochopili, že nás rohlíkem neopijou a posadili nás na soukromou loď, která nás zavezla zpátky na Cebu. Letadlo mělo pár hodin zpoždění, ale i to nakonec odletělo, tradičně jsme párkrát obkroužili Manilu, než nám povolili přistát, hoďku jsme čekali na Graba a před půlnocí jsme úspěšně dorazili domů.

Vrak havarovaného letadla je přesně to, co chcete při vzletu vidět.
Úlet z Manily
Přístav na severu Cebu
Malapascua na obzoru!
Zázemí na lodi
Italové prostě vařit umí.
Navíc má člověk k tomu obědu i pěkný výhled.
Z této pláže se vyplouvá za žraloky.
Dive shop provozovaný dvěma Francouzi.
Život na ostrově
Smradlavá spirála na odhánění komárů
Blíží se bouřka, tak rybáři pro dnešek zakotvili u břehu.
Po setmění se na ostrově dá buď sedět v baru, nebo sedět v baru.
Z avizovaného minutového zpoždění nakonec bylo několik hodin.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *