Těhotenství na Filipínách

Byla jsem v osmém týdnu a celá vyjevená jsem vstoupila do ordinace paní doktorky H., která je ta nejlepší doktorka, na kterou jsem mohla narazit, a o které bude řeč ještě mnohokrát. Paní doktorka mi pogratulovala a hned vzápětí dodala, že porody do vody nedělá, takže jestli chci vymýšlet podobný záležitosti, mám si najít jinou doktorku. Tou dobou jsem si skutečnost, že jednou budu rodit, ještě ani zdaleka nepřipouštěla a zmohla jsem se pouze na ujištění, že nebudu vymýšlet vůbec nic, protože takový vymýšlení by zahrnovalo koukání na videa a fotky, aby se člověk náležitě poučil, a tak si mě paní doktorka H. nechala mezi svými pacientkami. K filipínskému zdravotnictví patří i to, že máte po celou dobu těhotenství jednoho lékaře, ke kterému chodíte na kontroly a jednoho dne se sejdete na porodním sále. Na rozloučenou mi paní doktorka H. dala ještě dva pokyny: „Můžete dál dělat všechno, na co jste zvyklá, těhotenství není nemoc!“, a: „Hlavně se na těhotenství nevymlouvejte a necpěte se! Fat ass a baby fat jsou dvě rozdílný věci!“.

Vybavena žádankou jsem se za pár dní hlásila na patologii na odběry krve. Mezi trilionem všemožných testů byl i test na HIV. Nejdřív jsem musela jít na pokladnu za odběr a následný rozbor zaplatit, a až potom jsem byla puštěna na samotný odběr. Už při markování si mě sestřička podezíravě prohlídla a ptala se, proč jsem poslaná na HIV testy, jestli jsem těhotná. Pak mi dala dotazník čítající šest stran A4, který po mém vyplnění zapečetila a uschovala do budoucna. Z mnoha otázek mě nejvíc zaujaly otázky: „When did you use drugs for the first time?“, a „How many alive kids do you have?“ Za týden jsem se dostavila vyzvednout výsledky. Normálně vám sestřička za přepážkou dá papír s výsledky a popřeje pěkný den, jakmile ale viděla, že si jdu mimo jiné pro výsledky HIV testu, požádala mě, ať se posadím a zmizela. Za chvilku přišla v doprovodu lékařky, která mě požádala, ať s ní jdu do takové malé místnůstky. Tam jsme se posadily, paní doktorka se na mě zkoumavě podívala a zajímalo ji, proč si dělám HIV testy. Řekla jsem jí, že jsem těhotná. Na to neřekla nic a začala procházet mnou vyplněný dotazník. Když došla k otázce, jestli jsem v minulosti HIV testy podstoupila a podívala se, že jsem zaškrtla ano, zhrozena se na mě podívala. Vysvětlila jsem jí, že jsem v Brně chodila pravidelně darovat krev a v České republice vám v takovém případě dělají automaticky HIV testy, ale nevypadala, že ji to uklidnilo. Pak došla k otázce, kdy jsem naposledy měla nechráněný sex, kde jsem celkem logicky zaškrtla, že v posledním roce. To už se na mě podívala vyloženě nepříjemně a ostrým tónem se mě zeptala, jestli si uvědomuju, že se chovám rizikově. Mou otázku, jak jinak jsem tedy měla otěhotnět, přičemž jsem kladla důraz na slovo manžel, abych si aspoň trošku zachránila poběhlickou reputaci, nechala bez odpovědi a rozpečetila přede mnou obálku s výsledky. Když už jsem tam měla lékařku z patologie, tak jsem se jí zeptala, co znamenají ty další výsledky, které mě na rozdíl od výsledku testu HIV zajímaly, ale řekla mi, že to vyložit neumí a musím si počkat, co mi k tomu řekne paní doktorka H. Ta mi výsledky vysvětlila a řekla mi, že některých látek mám nedostatek, což je v těhotenství úplně normální, protože: „You know, babies are like vampires that suck all the vitamins in mother’s blood.“

Za sebe musím zpětně zhodnotit, že těhotenství v Manile má řadu výhod. Předně všichni rádcové jsou v patřičné vzdálenosti. Někteří si pochopitelně neodpustí dobře míněné rady a podrobné popisy vlastních zkušeností, ale když už toho máte plný brejle, tak napíšete, že moc děkujete za informace, ale bohužel vám nějak blbne spojení a můžete se dál v klidu dívat na Netflix. Nemusíte řešit těhotenské oblečení. Prostě kupujete pořád větší volně střižené šaty, a když dojdou velikosti, porodíte. Ke konci se teda manilské vedro projevilo spíš jako nevýhoda, účty za klimatizaci se šplhaly do astronomických výšin, plus jsem se musela vypořádat s brblajícím expatem, který mi klimatizaci v nestřežených momentech vypínal s tím, že mu je v těch šestnácti stupních chladno. Automaticky se počítá s tím, že partner bude dělat doprovod na všech kontrolách a vyšetřeních. Expat se mnou nechodil všude, protože nám to kolikrát přišlo zbytečný, a taky někdy musel chodit do práce, ale dost často jsem byla v čekárně jediná bez partnera. Jak mi postupně rostlo břicho, tak mi při vstupu do nemocnice začala ochranka na rameno lepit nálepku „Fall alert!“, protože těhotná pohybující se bez doprovodu po chodbě, to vyloženě zavání katastrofou.

Během jedné z posledních kontrol mě paní doktorka H. požádala, ať příště přijdu i s expatem – aby ti muži taky věděli, co všechno žena musí podstoupit. Objednala nás ten den jako poslední pacienty a vyhradila si na nás dvě hodiny, během kterých nám udělala podrobnou přednášku na téma, kdy vyrazit do porodnice a co nás tam čeká. Kromě jiného nás poučila, že: „Prosím vás, ale počítejte s tím, že na to miminko není hned po narození zrovna pěkný pohled, ale nebojte, umyjeme ho, a pak už to bude dobrý.“ Taky projevila na Filipínce nevídanou vlastnost dělat si legraci sám ze sebe, když nám popisovala, že: „To víte, my Filipínci nevydržíme žádnou bolest, takže epidurál většinou dávám, když porod ještě ani pořádně nezačne.“ Zatímco já jsem přimražená seděla na židli a přemýšlela, jak z toho ven, podívala se paní doktorka H. na pobledlého expata a smála se, že už mockrát zažila, že jí nastávající otec odpadl na sále, ale že ještě neviděla, aby otec vypadal na odpadnutí už během popisu toho, co se tam bude dít. Rozloučila se s náma s tím, že se už teď těší, že to bude určitě zajímavý.

A pak nastal den D. Nebojte, nebudu vás zatěžovat zbytečnými detaily a omezím se na popis toho, jak to v nemocnici vypadá. Díky bohu jsme do porodnice jeli v noci, čímž odpadl můj strach z toho, že budeme trčet dvě hodiny někde v zácpě. Na příjmu bylo několik usmívajících se sestřiček a po ověření, že máme pojištění, a tím pádem si můžeme porod a následný pobyt v nemocnici dovolit, nás jedna z nich zavedla na porodní sál, který měl víc metrů čtverečních než náš první brněnský byt, přičemž se omlouvala, že mají nějaké problémy s audiosystémem, a že si nemůžu pouštět hudbu z flešky. Žádnou hudbu jsem u sebe neměla, tak jsem jí tento obří nedostatek odpustila. Po pár hodinách se objevila paní doktorka H., i uprostřed noci elegantně oblečená, perfektně nalíčená a ve skvělé náladě, která ji evidentně nikdy neopouští. Do paměti se mi vrylo, že ve čtyři ráno měla v uších perly, a když pak přišla v sedm ráno znovu, byla převlečená, v uších měla obří blyštící se diamanty, a v tu chvíli mi přišla jako anděl.

Všechno proběhlo v pořádku, expat to ustál naprosto s přehledem a převezli nás na pokoj. V nemocnici mají pár sdílených pokojů, ale většina z nich je jen pro jednoho pacienta a počítá se i s doprovodem. To platí obecně, nejen pro porodnici. Když jednou musel expat s otravou z jídla zůstat v nemocnici přes noc, a já se odebrala vyspat domů, tak se druhý den personál hrozně divil, že jsem ho tam nechala o samotě a nevyspala se na gauči. Pokoj je samozřejmě vybaven nejmodernější nemocniční postelí, koupelnou a kuchyňským koutem a s pokoji v českých nemocnicích se nedá vůbec srovnávat. Neustále vás obskakují usměvavé sestřičky, které se starají o vás, o miminko, na které chodí ve volných chvílích šišlat, každý den vám dají dotazník ohledně jídla – jestli vám chutnalo, nebo byste si přáli něco změnit, expat tam přirozeně mohl být celou dobu s náma, a kdybych měla v Manile rodinu, tak by mohla kdykoli přijít a odejít. Taky že se účet za porod a následný pobyt v nemocnici vyšplhal na 7000 euro. Když k tomu přičtu účty za všechna vyšetření během těhotenství, tak je to pěkných pár tisíc euro navíc.

Já si nemám na co stěžovat. Mám dobré pojištění, a tak můžu využívat tu nejlepší lékařskou péči. Na doporučené vyšetření se objednat ještě ten týden, protože si ho může dovolit uhradit tak málo lidí, že čekací lhůty jsou minimální. Nemocnice jsou zbrusu nové, luxusně vybavené, doktoři příjemní a vždy dobře naladění. Jestli mám ale na Filipínách s něčím opravdu problém, tak je to fakt, že je tady zdravotní péče v první řadě business. Dobrou péči si může dovolit jen hrstka vyvolených v Manile a dalších větších městech a desítky milionů Filipínců si zdravotní péči prostě dovolit nemůžou. Tito lidé se potom často uchylují do péče různých voodoo šamanů, která někdy pomůže, ale když máte například zánět slepého střeva, tak to mastička zrovna nevyřeší. Kdo si potřebnou lékařskou péči dovolit nemůže, je odkázán na pomoc rodiny, která ale kolikrát i při nejlepší vůli potřebnou částku dohromady nedá. Z lékařské péče se tak často stává volební kampaň. Nejsou výjimkou případy, kdy starosta, nebo jeho oponent, nabídnou rodině nemocného uhrazení nezbytné lékařské péče výměnou za to, že ho potom bude celá blízká i vzdálená rodit volit. Blízká i vzdálená rodina to je v menších filipínských městech slušný počet voličů. Dokud jsem to nezažila na vlastní kůži, tak mi nedošlo, jaké štěstí máme, že žijeme v zemi, kde je zdravotnická péče dostupná pro každého (a ano, jsem si samozřejmě vědoma, že kdo má kamarády na správných místech, bude mít tu péči o něco lepší a rychlejší), ale v principu může do nemocnice přijít kdokoli a dostane se mu ošetření. Proto mě poslední dobou dost vytáčí, když u nás někdo nadává, že pokoje v nemocnicích jsou oprýskané a personál byl nepříjemný.

Uběhly tři týdny od porodu a byl čas zajít na kontrolu. Paní doktorka H. nás nadšeně všechny tři uvítala v ordinaci a řekla nám, že když nás viděla v porodnici, tak měla trošku obavy, jak to budeme zvládat, protože jsme evidentně vypadali dost jetě, ale že už vypadáme mnohem líp a už se nebojí. Pak se zajímala, kde jsme našli chůvu a jak jsme s ní spokojení. Řekli jsem jí, že žádnou chůvu nemáme. Paní doktorka H. s upřímným děsem v očích spráskla ruce a nechápala, jak to chceme sami bez rodiny zvládat, protože: „Já jsem zvládla předstírat, že mě baví být doma s miminem měsíc a půl u prvního dítěte a dva týdny u druhého. Pak jsem najala chůvy a utekla zpátky do ordinace.“. Pak se přísně podívala na expata a měla k němu vážnou promluvu, že zatímco on si dál bude chodit do práce a žít společenským životem, já budu trčet celé dny sama doma s miminkem, a ať mi co nejčastěji dopřeje vyrazit si o samotě na kafe, nákupy a manipedi.

Chůvu stále nemáme a mít neplánujeme a dál si užíváme expatský život v Manile. Teď už ve třech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *