Sopka Taal

Naše filipínské dobrodružství pomalu spěje ke konci, což znamená, že jsme po vánoční návštěvě Brna letěli do Manily naposledy. A byla to cesta vskutku nezapomenutelná. Jako vždy jsme se tři hodiny před odletem dostavili ve Vídni na check-in, kde nám paní u přepážky řekla, že v Dubaji jsou nezvykle velké bouřky, letištní plocha je zaplavená a budeme mít minimálně dvě hodiny zpoždění. Dostali jsme voucher na jídlo v restauraci, těch pět hodin jsme na letišti úspěšně zabili a s avizovaným dvouhodinovým zpožděním jsme odletěli do Dubaje.

V Dubaji jsme sedli do letadla do Manily, které mělo odlétat na čas, jenomže sotva se celé letadlo nalodilo, strhla se průtrž mračen trvající dvě hodiny. Potom letadla začala postupně dostávat povolení k odletu a po další hodině jsme přišli na řadu my.

V Manile jsme přistáli v šest večer, na letišti na nás čekal řidič a auto bylo i na Manilu nezvykle zaprášené. Dorazili jsme na byt, otevřeli okna, ať se pěkně vyvětrá, vytunili klimatizaci na maximum a expat šel nakoupit aspoň nejnutnější potraviny. Mobil se mi automaticky připojil na wifi a přišlo mi divný, že mi několik lidí poslalo obrázky co dělat, když v okolí bouchne sopka. Podívala jsem se na Facebook a zděšeně jsem letěla vypnout klimatizaci. Během našeho přistávání se probrala sopka Taal ležící pár desítek kilometrů jižně od Manily a sopečný popel padal v celém městě. To už se vracel expat, oči navrch hlavy, že ho policejní hlídka na ulici vybavila rouškou a poslala domů. Hodinu po našem přistání zavřeli až do následující rána manilské letiště a my jsme začali ujišťovat rodinu, že ačkoli to vypadá děsivě, nám v Manile se zas tak nic hrozného neděje.

Taal je od nás naštěstí dostatečně daleko na to, aby se nás týkala evakuace, která je aktuálně doporučena všem žijícím v okruhu 14 km od sopky. Kvůli sopečnému prachu bychom neměli vycházet ven bez roušky, děti a nemocní dospělí by ven neměli vycházet vůbec, takže jsem nám naordinovala takové malé domácí vězení. Největší nepříjemností pro nás je, že nemůžeme pouštět klimatizaci, která by sopečný prach z venku nasávala. Pokyny pro případ výbuchu jsou následující: nevycházet ven, když už, tak jedině s rouškou nebo mokrým hadrem přes obličej a oblečením zakrývajícím celé tělo. Sopečné plyny do Manily dorazit mohou, ale nebezpečné by měly být jen v přímém okolí sopky. Měli bychom si udělat zásoby jídla a pití na několik dnů. Pohotovost může trvat dny i měsíce a teď nám nezbývá nic jiného než čekat. Expat ráno nasadí roušku a jde do práce, já sedím doma, sleduju zprávy, podle kterých se sopečná aktivita mírně zklidňuje, ale stále je vyhlášen stupeň ohrožení 4 z 5 znamenající, že kdykoli během následujících hodin a dnů může dojít k explozi. Prach se usadil a v Manile už nepadá, ale prach usazený na chodnících a silnicích stále dokola víří auta, takže by to chtělo pořádný slejvák. V okolí sopky je každý den zaznamenáno několik desítek malých zemětřesení a v silnicích se objevují trhliny, což prý znamená, že je láva aktivní, ale nikdo neví, jak se situace bude vyvíjet.

Když ale Taal zrovna nesoptí, tak je to jedno z míst, kam se dá z Manily vypravit na jednodenní výlet. Jedna cesta zabere zhruba dvě hodiny, po kterých se ocitnete na břehu jezera, ve kterém sopka leží. Abyste se k sopce dostali, je potřeba domluvit se s místními a nechat se k ní zavézt. Když jsme k sopce jeli v roce 2016 poprvé, vyšla nás zpáteční cesta na 800PHP za loď. O rok později už to bylo 2000PHP a po dlouhém smlouvání jsme se nakonec dostali na 1500PHP. Od té doby jsem na Taalu nebyla, ale čekala bych, že se ceny zase o něco zvedly.

Plavba trvá půl hodiny a vylodíte se v přístavu v úpatí sopky. Ve vesnici si musíte pronajmout průvodce, bez kterého vás k sopce nepustí – jednak kvůli bezpečnosti, jednak proto, že je to jeden z mála možných způsobů výdělku pro místní. Komu by se nechtělo pěšky, může se za příplatek nechat vyvézt na poníkovi. Osobně jsem to nikdy nezkusila, protože je mi chudáků poníků líto, že ve filipínském vedru musí chodit nahoru dolů a nosit na zádech líné turisty. Evakuace místních poníků je mimochodem jedno z témat, které se v souvislosti s hrozícím výbuchem na Facebooku hodně řeší. Cesta ke kráteru zabere do hodiny a je potřeba připravit se na to, že vám bude opravdu velké teplo. Na Taalu totiž není jen klasické filipínské vedro, ale vzhledem k tomu, že je sopka aktivní a z trhlin v zemi neustále stoupá horká pára, je i půda pod nohama pěkně vyhřátá. Nahoře už čekají obchodníci s chlazeným pitím a zmrzlinou, za pár peso si můžete do kráteru odpálit golfový míček, případně se po hřebeni projít pár set metrů k placené vyhlídce (řádově desítky peso), ze které je na kráter nejlepší výhled. Ještě nedávno bylo možné sestoupit dolů k jezeru, ale filipínský úřad Phivolcs zabývající se sopkami, zemětřeseními a tsunami to zakázal, protože je to příliš riskantní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *