Cabo da Roca

Probudily jsme se do krásného říjnového lisabonského rána a s kamarádkou jsme naznaly, že to je přesně ten den, kdy se vyrazíme podívat na Cabo da Roca – nejzápadnější výběžek Portugalska a kontinentální Evropy. Třetí kamarádka nám dá košem. Že prý v národním parku mezi Sintrou a Cabo da Roca žijí vyvrhelové společnosti, kteří v noci vraždí zbloudilé turisty. Trošku ji podezíráme, že je jí akorát blbý nám říct, že si od nás jeden den ráda odpočine, kopneme do sebe první espresso toho dne a vyrážíme.

Na jediného podezřelého člověka natrefíme ještě v Lisabonu na nádraží Rossio, kde se k nám přitočí pán celý v bílém a nabízí nám drogy za skvělou cenu. S díky odmítáme, nasedneme do vlaku a za hodinku vystupujeme v Sintře, kde máme tak akorát čas hodit do sebe další espresso, podívat se, kam zajdeme při zpáteční cestě na oběd a najít autobus, který nás na Cabo da Roca zaveze. Po čtyřiceti minutách klikatění se na portugalských serpentinách vystupujeme na konečné u informačního centra; já zelená jak sedma. Naštěstí je kamarádka, se kterou cestuju, lékařka, naordinuje mi posadit se na obrubník a zhluboka dýchat čerstvý oceánský vzduch. Léčba během chvilky zabere a my se můžeme jít procházet na útesy a kochat se úžasnými výhledy na rozbouřený Atlantik pod námi.

Fakt, že je Cabo da Roca nejzápadnější výběžek Evropy, byl známý už starověkým Římanům, kteří místo nazývali „Promontorium Magnum“. Útesy dosahují výšky až 140 metrů. Zábradlí tam sice je, ale dá se bez problému přelézt a při pohledu na některé selfíčkáře mě jímala hrůza. Když má člověk dost času, dá se sejít až dolů na liduprázdné pláže. Útesy jsou prý nejkrásnější při západu slunce.

Světlo z majáku tyčího se 150 metrů nad hladinou oceánu je vidět na vzdálenost 46 km.
Neutuchající silný vítr flóře příliš nepřeje.

Kosmatec jedlý se na útesech rozrostl poté, co ho vítr přivál z jedné z místních zahrádek.

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *