Trek: Masungi georeserve

Je půl paté ráno. Stojím před nákupním centrem naproti našemu mrakodrapu a čekám. Za chvíli u obrubníku zastaví šedá Innova, z okýnka vykoukne H. a já nastupuju. Jsem poslední, koho nabírají, takže auto už je plný polo spících zombie. Většina z nich zamručí dobré ráno a pak už je během devadesáti minutové cesty k rezervaci Masungi ticho  v autě přerušováno maximálně tím, jak se někdo snaží najít lepší polohu na dospání.

Před šestou parkujeme podle plánu u vstupu do rezervace, z auta vylízáme za rozbřesku a mátožně se přesouváme hledat průvodce. Trek je nově otevřený a dost oblíbený, takže je potřeba udělat předem rezervaci. My máme domluveno, že budeme vyrážet v 6:30. Tu půl hodinku máme na to, abychom se občerstvili a vybrali si takovou helmu, která nám bude barevně ladit ke sportovnímu outfitu.

V 6:30 skutečně vyrážíme. Naše průvodkyně má čerstvě osmnáct, průvodkyni dělá pár týdnů a je vidět, že je ze skupiny bělochů trochu nervózní. Ze začátku s námi zastavuje na místech, která má vyznačena ve svých materiálech a slovo od slova nám čte, co se v brožurce píše. Po třech takových zastaveních, která se odehrávají co tři sta metrů, se domluvíme, že bychom raději nasadili tempo a pokračovali bez přerušení, a že pauzu uděláme, když bude nějaký pěkný výhled. Je z nás trošku v šoku, protože Filipínci svoje zastávky milují. Mají možnost si odpočinout, najíst se a udělat nespočet fotek. Což je důvod, proč během patnácti minut doháníme skupinu, která vyrážela půl hodiny před náma. I oni jsou ze skupiny bělochů, co jim funí za zádama, nervózní a pouští nás před sebe. Krásně to ilustruje zásadní rozdíl mezi námi a Filipínci. Zatímco Filipínci mají svůj filipino time, na všechno spoustu času a rozhodně se za ničím nehoní, my jsme zvyklí nasadit tempo a odpočívat až ve chvíli, kdy máme pocit, že si odpočinek „zasloužíme“. Těžko říct, který přístup je lepší, ale s jistotou můžu říct, že všichni časem dospějeme do bodu, kdy filipino time hodně těžce snášíme. Předpokládám, že oni zase nechápou, proč se na ně mračím, když zákazník přede mnou platí jednu vodu dvacet minut.

Trek sám o sobě není nijak náročný, ale filipínské léto a třicet pět stupňů ve stínu dělají svoje, takže už za chvíli jsme všichni zpocení a ulepení, jako kdybychom se právě z několika denního pochodu vrátili. Pár částí je řešeno tak, že se leze po lanových žebřících, které vypadají jako pavučina a z důvodu bezpečnosti je přístupný až od dvanácti let. Bez průvodce vás na trek nepustí a cena je 1500PHP na osobu ve všední den, 1800PHP o víkendu. Po skončení dostanete na osvěžení zmražený ručník, vodu, ledový čaj, chleba s pomazánkou a pečené banány, na kterých si za zvuků filipínské džungle můžete pochutnávat tak dlouho, jak budete chtít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *