Manila Lockdown: týden druhý

Pondělí 23.3.

V Manile jsou večer vidět na obloze hvězdy.

Přes den klasika. Lety se budou rušit. Lety se nebudou rušit. Tady mám článek, že jsou všechny zrušený. Já mám zákulisní informaci, že to je oficiální stanovisko, ale za pár týdnů se zase obnoví. Na Filipínách to bude průser, měli byste odletět teď. V Česku je to aktuálně větší průser než v Manile, měli byste počkat, až se to přežene a odletět pak. Do Česka vás pak už nepustí. Do Česka vás samozřejmě pustí (paní z ambasády po telefonu).

Od začátku jsme rozhodnutí počkat, až se ten největší chaos přežene a domů se vrátit až potom. Aktuálně to vypadá, že se budeme vracet 20.5. Předpokládám, že zítra to zas bude úplně jinak.

Úterý 23.4.

Emirates nám zrušili let toho 20.5., s čímž jsme tak nějak počítali. 20.5. nám končí v Manile smlouva na byt a říkáme si, že když budeme odlet směřovat na přelom dubna/května, mohli bychom do toho 20.5. skutečně odletět. Kupujeme letenky s Qatarem na 3.5. Moc nevěříme, že nám je časem nezruší, ale tak můžeme akorát čekat. Za tři hodiny nám zrušili letenky. V jednu ráno máme koupený letenky s Turkish na 30.4. a teď můžeme pro změnu čekat, jak se to bude vyvíjet.

Čtvrtek 26.3.

Všude se sdílí videa, jak Italové v karanténě zpívají na balkónech. Filipínci k veřejnému zpívání karanténu nepotřebují. Zpívají kdekoli a kdykoli to na ně přijde. Kolikrát jsem stála zamyšlená na přechodě a čekala na zelenou, když vedle mě někdo začal z plna hrdla zpívat a já jsem málem dostala infarkt. V těch pár parcích, co v Manile jsou, pokaždé narazíte minimálně na jednu skupinku Filipínců, co nacvičuje nějaký hromadný tanec.

Taky jsou velkými milovníky karaoke a tvrdí, že ho vymysleli. To o sobě tvrdí i Japonci. Google tvrdí, že Japonci to vymysleli, ale Filipínci si to nechali patentovat. No, takže jak teď na silnicích nejsou žádná auta, která normálně jiné zvuky ulice přehluší, tóny karaoke se celé dny linou až k nám do bytu ve čtyřicátém sedmém patře. A ráno nás budí kokrhání kohouta.

Pátek 27.3.

Od majitelky bytu nám přišla zpráva, že v budově je někdo pozitivní na coronu. Nijak mě to nepřekvapilo ani nevyděsilo. Žijeme v mrakodrapu o šedesáti patrech (přičemž na každém patře je dvanáct bytů), který je z většiny obydlený Číňany, Korejci, Japonci, a i italštinu člověk ve výtahu sem tam zaslechne. Můj soukromý odhad je, že virus v budově byl už dávno předtím. Logicky nám nikdo neříká, kde přesně nakažená rodina bydlí, ale během odpoledne se na fb začne šířit informace, že je to ten a ten zasranej senátor, co je úplnej debil a šíří nákazu mezi občany. Jestli je to pravda netuším, ale tady ten veřejný lynč, co se odehrává všude na světě, mě dost děsí.

Jedni kamarádi expati se vracejí domů do Česka, protože jim končí kontrakt. Místo rozlučkové večeře, kterou jsme měli dlouho v plánu, mi T. odpoledne zanese jídlo a kosmetiku, kterou by jinak vyhodila a nám tím ušetří cestu do obchodu. Pár minut spolu mluvíme před domem na liduprázdné ulici, přes roušky, nějaký objetí na rozloučenou samozřejmě nehrozí. Přinesla i bílý víno ze Zélandu, co nestihli vypít. Večer si ho otevřeme, pustíme si film a máme pohodu. Nedá se nic dělat, rozloučení nevyšlo, tak se holt pak budeme muset přivítat v Brně!

Sobota 28.3.

Letenky stále máme na toho 30.4., tak se chováme tak, že ten den opravdu odletíme a je teda potřeba mít v Brně kam jít do karantény a co tam jíst. Na dálku podepisujeme smlouvu na byt a domlouvám se s bráchou, že nám tam postupně bude nosit jídlo. Cestu z letiště vyřešíme tak, že nám přistaví auto a odjede autobusem, zatímco my se přesuneme rovnou do karantény.

Venku je nádherně, filipínské léto je v plné síle, sluníčko peče, obloha je jako vymetená, expat s expatětem poslouchají Elány a vaří oběd, zatímco já si lebedím v posteli a čtu si knížku.

Neděle 29.3.

Jsem v kontaktu s lidmi doma, s expaty různých národností v Manile a s expaty, které jsem v Manile potkala, a kteří se přesunuli někam jinam (ne zpátky domů). Přijde mi, že expati karanténu berou stoičtěji. Asi to dává smysl, protože jsme na tuto situaci vlastně tak trochu trénovaní. Spoustu blízkých doma trápí, že se nemůžou vidět s rodinou a kamarády, což je něco, na co my jsme si za ty roky už zvykli. Samozřejmě máme i tady kamarády, se kterýma se stýkáme, ale tak nějak z podstaty věci trávíme spoustu volného času jen v tom nejužším kruhu rodinném, s rodinou a přáteli v Česku komunikujeme online a vídáme je párkrát do roka. Já jsem teda extrémní případ, protože pátým rokem pracuju z domu, takže pro mě social distancing vlastně není až tak obrovská změna.

Za sebe taky můžu říct, že mám pocit, že nepanikařím proto, že jsem za ty roky prostě tak nějak otupěla. Žiju v místě, kde může kdykoli přijít silné zemětřesení, bouchnout sopka a kde i bez corony číhá spousta nebezpečných nemocí, takže mám pocit, že tady ta hrozba je jedna z mnoha (což pochopitelně neznamená, že nemám obavy o rodinu doma). Pokud jde o nějaké dělání plánů a rozvrhů, tak už jsme se dávno poučili, že to nemá smysl, protože pak přijdete s letenkou na letiště, kde vám řeknou, že letadlo je přebookované a vy poletíte tím za hodinu, abyste odletěli za dvacet šest hodin z úplně jiného letiště. Nebo přijdete s předem koupenou jízdenku do přístavu, kde vám řeknou, že vlastně už je loď plná, vy se na ni nevejdete a jiná už ten den nepojede. Nebo zůstanete trčet pár dní někde na ostrově, protože přišla tropická bouře a jsou moc velké vlny, takže ve finále necháte propadnout původní letenky a odletíte úplně jindy z úplně jiného ostrova. Zkrátka jsem už dávno musela najet na přístup, že nemá smysl se stresovat tím, co neovlivním (a že to konkrétně mně dalo hodně práce), protože jinak bych se už dávno zbláznila.

A na závěr pár fotek Manily bez smogu a pár mých oblíbených karanténa vtipů, ať si trošku oddychneme po tom filozofování:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *