Jak jsme pláchli z Filipín posledním možným letadlem

Expatovi ke 20.5. 2020 končí po skoro pěti letech kontrakt na Filipínách. Ten den nám končí smlouva na byt a už od října jsme na tento den měli koupené letenky. Jakmile v půlce března začala ve světe eskalovat corona krize a v Manile byla vyhlášená karanténa, bylo nám jasný, že karanténa bude určitě trvat dýl než avizovaný měsíc a náš let během pár dnů zruší, což se i stalo. Takže od půlky března jsme měli jediný plán: nějak se vystěhovat a až pomine to počáteční šílenství, dostat se prvním možným letadlem do Česka.

Normálně stěhování vypadá tak, že do bytu přijdou stěhováci, dohodnete se, co zabalí, pak už se o všechno postarají a vy si za dva měsíce vyzvednete kontejner. Kvůli karanténě se k nám stěhováci nedostali a není jasné, kdy se do bytu dostanou. S majitelkou jsme se dohodli, že nábytek tam můžeme nechat a jedni úžasní kamarádi z Česka nám nabídli, že menší věci si můžeme nanosit k nim do domu a oni to pak stěhovákům předají, takže posledních deset dnů jsme postupně v Ikea taškách přenášeli naše věci. Děti mají po celou dobu karantény zákaz chodit ven, takže v devět ráno vždycky jeden z nás sebral pár tašek a před budovou na nás čekal řidič, který měl naštěstí povolení jezdit po celé Manile. Věci jsme převezli do vedlejší čtvrti, u našich kamarádů jsme je vyskládali do skříní a zase jsme se vrátili zpátky. To všechno „nelegálně“, protože během karantény je zákaz cokoli stěhovat. Naši vrátní si velmi rychle všimli a začali se vyptávat, co to pořád nosíme. Tvrdili jsme, že dáváme věci na charitu. To byla z velké části pravda. Nechali jsme si jen to, k čemu máme citový vztah a většinu věcí jsme darovali.

Už ani nevím, kolik letů nám postupně zrušili. Před pár týdny jsme koupili letenky na 5.5. s Qatarem. Přiletět jsme měli do Vídně. Po počátečním stresu, kdy to vypadalo, že na hranice budeme muset taxíkem, ty pak pěšky přejdeme a na české straně nás bude čekat můj brácha, a kdy to dokonce pár dní vypadalo, že expat jakožto Slovák nebude mít povolen vstup do ČR, jsme s velkou pomocí české ambasády vyřídili všechny potřebné dokumenty. Expat dostal povolení ke vstupu a bratr povolení jet pro nás až do Vídně na letiště.

V sobotu večer jsem začala mít takovej divnej pocit okolo žaludku a řekla jsem expatovi, že mám obavy, jestli v Manile do úterního večera nezavřou letiště. Expat mi řekl, že to je vysoce nepravděpodobné, že by se toho fakt nebál.

Za hodinu přišel expat trošku pobledlý do ložnice. V ruce držel telefon a řekl mi, že se začíná šířit zpráva, že se za pár dnů možná zavře letiště. Bylo devět večer. Okamžitě jsme zavolali kolegyni, která se v Praze stará o letenky expatů. Naštěstí telefon i v sobotu hned zvedla, a když jsme jí vysvětlili, co se děje, řekla, že nás z Manily dostanou hned druhý den, že jde hledat nějaký letadlo.

Potom jsme zavolali paní ambasadorce. Ta nám řekla, že zatím klasicky vůbec nikdo netuší, co se bude dít, že od filipínských úřadů nemají žádné informace, a že bychom se měli podívat, jestli je nějaký letadlo na cestě do Manily a koupit si letenky na to konkrétní letadlo. Podívali jsme se na flight radar, jedno takové letadlo jsme našli a kolegyně v Praze nám letenky obratem zajistila. Přílet byl do Frankfurtu. Volala jsem bráchovi, jestli by tam pro náš mohl zajet, pokud by to klaplo. Mohl.

O půlnoci ze soboty na neděli se na fb objevila oficiální zpráva, že letiště bude od neděle od 8:00 zavřené. Prý na týden. Všechny lety byly zrušeny. Náš zatím ne. Ve dvě ráno nám paní ambasadorka poslala nový dopis pro celníky. Bratr měl povolení přijet pro nás do Frankfurtu. Ve tři ráno jsme měli zabaleno, byt nachystanej na předání a šli jsme si lehnout. V 5:30 vstalo expatě. Letiště už bylo oficiálně zavřený, ale náš let zrušenej nebyl. Rozhodli jsme se, že se na to letiště vypravíme, i když jsme si říkali, že nás stejně tak akorát pošlou zpátky. V 8 nás vyzvedl řidič. Na letišti jsme ho poprosili, ať ještě neodjíždí, že s největší pravděpodobností pojedeme za chvilku zpátky. V odletové hale sedělo pár desítek lidí, kteří měli letenky na náš let a stejně jako my doufali v zázrak, že skutečně odletíme. Řekli nám, že vzhledem k tomu, že letadlo už bylo na cestě, když rozhodnutí o uzavření letiště přišlo, tak bylo rozhodnuto, že to je jediný let toho dne, který nechají odletět. Zároveň to byl poslední mezinárodní odlet z Filipín, dokud letiště zase neotevřou.
Check in proběhl, na imigračním nás pustili, ale až poté, co jsme zaplatili pokutu za to, že jsme si dva měsíce neobnovili víza. Ta se obnovit jaksi nedala, když byly všechny úřady zavřený, ale s paní imigrační jsme se nehádali. Paní před náma totiž jo a poslala ji zpátky.

Letiště bylo jako město duchů. Zatímco jsme čekali na odlet, probíhala jeho dezinfekce, chodili po něm Filipínci ve skafandrech a stříkali to kdoví čím. Pak nás nalodili a vzlítli jsme. Až v tu chvíli jsme uvěřila, že se opravdu dostaneme z Manily. Do poslední chvíle jsem čekala, že nám někdo přijde říct, že se vlastně rozhodli, že už ten let nepošlou.

Letěli jsme s Gulf Air do Bahrainu. Ještě před třema dnama jsem vůbec netušila, že Bahrain existuje. V letadle roušky nebyly povinný, ale většina lidí je i tak měla. V rámci korona opatření jsme nedostali deky a polštáře, podávalo se jen takové jídlo, které mohlo být předem zabalené v igelitu, na pití nosili vodu, colu, sprite a džusy, které předtím v rukavicích rozlili do kelímků. Teplé nápoje se nepřipravovaly. Zkrátka aby se nikdo nemusel dotýkat ničeho, čeho se pak dotkne někdo další. Stewardi se v rámci možností snažili, jak mohli, a dětem propašovali z business třídy ovoce a snickers. Letadlo bylo plný tak ze třetiny, takže rozsadit nás v souladu se social distancing nebyl problém.

V Bahrainu Byl otevřenej McDonald, kde jsme si koupili večeři a za tři hodiny jsme odletěli směr Frankfurt.

Ve Frankfurtu už byl o něco větší frmol, podle odletové tabule ten den odlítalo několik desítek letadel. Na imigračním se nás ptali, jak se dostaneme do Česka a divili se, že bratra pustili na hranicích na letiště. Chtěli jeho číslo, aby mu mohli zavolat a ověřit si, že tam skutečně je. Dala jsem jim číslo a zároveň ukázala dopis z ambasády. Ten jim stačil a pustili nás.

Na hranicích v Česku nastal menší problém, protože expata neměli jak zaškrtnout do systému. Pan celník nám vysvětlil, že tam má kolonku cizinec s trvalým pobytem a pendler, ale kolonku cizinec, který se po pěti letech vrací do Evropy a je rodinný příslušník českého občana, tam neměl. I tady nakonec zafungoval dopis z ambasády. A tak jsme se po skoro pěti letech během dvou dnů vrátili z Manily domů.

Nahlásili jsme se na hygieně a teď jsme v karanténě. Máme k dispozici velkou zahradu a rodinu a kamarády, co nám nabídli, že nám budou za vrata vozit nákupy. Mám pocit, že bychom mohli jít na testy a karanténu si v případě negativního výsledku zkrátit, ale my se po těch sedmi týdnech, kdy jsme nevylezli z bytu, na ty dvoutýdenní prázdniny dost těšíme.

Naše první expatská štace skončila. Tak jak tak jsme měli v plánu dát si trošku voraz, strávit léto v Česku a pak se zase někam přesunout. Doufám, že tahle divná doba se už brzy překlene, nám se zase brzy poštěstí někam vycestovat, rodina a kamarádi tam za náma budou moct kdykoli přijet a my se budeme moct kdykoli vrátit na návštěvu domů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *