Nový Zéland: Mt Cook

„Hele, tady koukám, že ten Mt Cook není až tak daleko, nezajedeme tam?“

„Neblbni, furt je to dvě stě kilometrů zajížďka a řekli jsme si, že si dneska dáme trošku voraz.“

No, a tak nějak jsme skončili u nejvyšší hory na Zélandu. Za Queenstownem jsme udělali zastávku u Cardrona Bra Fence. Vlastně nevím, co přesně jsem si od toho slibovala, ale plot, na kterým jsou zavěšený podprsenky, mě nijak nenadchnul. Za to na snídani vzpomínám dodnes. Zastavili jsme u jediné hospody, která na cestě byla, sedli jsme si vedle plápolajícího krbu a usměvavý číšník nám přinesl takovou porci palačinek, že by se z toho najedla čtyřčlenná rodina. Úspěšně jsme to spráskali ve dvou, zapili jsme to obřím cappuccinem a pokračovali v jízdě.

Část cesty mezi Queenstownem a Mt Cook vede horských průsmykem Lindis Pass. Průsmykem jsme projížděli už podruhé, a i tak nás znovu ohromil. Silnice se klikatí zélandskými Alpami, a i když je prázdná a čistě teoreticky by člověk mohl šlápnout na plyn, stejně nejede ani maximální povolenou rychlostí, aby se na to mohl vynadívat.

Když po čtyřech hodinách děláme první zastávku u ledovcového jezera Pukaki, nad kterým se v dálce tyčí Mt Cook, jsem hodně ráda, že mě expat k té drobné zajížďce přemluvil. Je Bílá sobota, na Zélandu začíná podzim, sluníčko hřeje tak akorát, pofukuje příjemný větřík a jezero má nádhernou světle modrou barvu. S častýma zastávkama se postupně šineme blíž k hoře, až nakonec zaparkujeme v alpské vesničce Aoraki/Mount Cook Village. Středobodem vesnice je The Sir Edmund Hillary Alpine Centre. Tento proslulý Zélanďan, který jako první společně se šerpou Tenzingem vystoupil na Mount Everest, se k hoře Mt Cook často vracel. Ve vesničce stojí jeho bronzová socha otočená směrem k jeho milované hoře a v centru je možné navštívit muzeum, 3D kino nebo planetárium. My jsme bohužel na nic z toho neměli čas, tak jsme si aspoň vychutnali pozdní oběd na prosluněné terase s výhledem na vrcholek Mt Cook.

Z vesnice jsme vyrazili pozdě odpoledne s jasným plánem: jedeme rovnou do hotelu, po cestě si v supermarketu koupíme něco k večeři a konečně si dáme zasloužený válecí podvečer. Pak jsem si ale všimla odbočky k ledovci a tento plán získal povážlivé trhliny. Expat se z toho snažil vykroutit, ale neměl šanci. Za dvacet minut jsme parkovali pod ledovcem a museli jsme hodně rychle vyjít nahoru, protože slunce už pomalu začalo zacházet za hřeben hor. Schody jsme brali po dvou, obešli jsme několik skupinek funících Číňanů, ale nakonec jsme k ledovci dorazili deset minut před tím, než sluníčko zapadlo. Teda k ledovci… Spíš k ledovcovému jezeru, na kterém se sem tam krčila nějaká ta šedá kra. Tabule ukazující, že ještě před pár desítkami let ledovec celoročně sahal až dolů do údolí, pochopitelně nechyběly. V tom údolí se mimochodem natáčelo hned několik scén z Pána Prstenů a Hobbita.

Do hotelu jsme nakonec dorazili po setmění. Dali jsme si naši klasickou zélandskou večeři: sýry, maliny, borůvky, humus, který se v každém malém supermarketu prodává na dvacet způsobů, dobrou šunku, olivy, perlivou vodu a nealko cider, zkrátka všechny dobroty, které v Manile vyjdou hodně draho. Druhý den dopoledne jsme udělali zastávku u jezera Tekapo, a pak už jsme se přesunuli do Christchurch, odkud jsme se přes Singapore vrátili zpátky do Manily.

Na Zéland jsem se toužila podívat od chvíle, kdy jsem zjistila, že ta země existuje. Občas jsem se v Brně dívala na letenky z Evropy, ale cena začínající na částce okolo čtyřiceti tisíc za osobu, několik přestupů a cesta trvající dva dny, mě vždycky spolehlivě vrátily na zem. A to jsme se nikdy nedostala do fáze, kdybych si začala zjišťovat případnou útratu na samotném Zélandu, to bych ten sen asi rovnou obrečela a vzdala.

To, že se nám podařilo na Zéland zaletět hned dvakrát, během našich dvou roadtripů jsme viděli všechno, co jsme toužili vidět, a ještě ke všemu jsme si během cest mohli dopřát pohodlné ubytování, jídla v restauracích a díky tomu poznat tolik místních, je pro mě jednou z největších výhod našeho manilského dobrodružství. Na všechny majitele bed and breakfastů dodnes vzpomínáme a docela často se bavíme o tom, jak se asi mají. Fotky jsme viděla už milionkrát a často se přistihnu při tom, že na některé místo na Zélandu myslím. Doufám, že se nám tam ještě někdy podaří dostat a expatě si bude muset vyslechnout všechny nudné historky, co na tom a tom místě rodiče dělali, než bylo na světě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *