Svatba na Capri

„Tak my jsme tady!!! Kde tě najdeme?“

„Já tady stojím u takové velké lodi!“

„My tady taky stojíme u takové velké lodi!“

„No ale ta moje je fakt obří, ta pluje nejspíš až do Ameriky. A vedle mě je kavárna.“

„Víš co, stůj na místě, jdu tě hledat. Ono v neapolským přístavu je obřích lodí a kaváren poměrně hodně.“

Po čtvrt hodině mě kamarádky našly, daly jsme si pausa caffe, koupily jsme jízdenky, daly jsme si pausa caffe a nalodily jsme se směr Capri.

Já jsem do Neapole přijela ráno vlakem. Svatbu jsem si rozhodně nehodlala nechat ujít, ale přece jen letět z Filipín na otočku na Capri by byl trošku nesmysl, tak holt bylo nutné přiletět o pár dnů dřív do Říma a zaklimatizovat se. Deseti minutová cesta taxíkem z nádraží do přístavu vyšla na 20 euro, ale to prostě k Neapoli tak nějak patří. Navíc Neapol je moje srdcovka a jsem k chování místních daleko shovívavější než jinde na světě.

V přístavu na Capri na nás čekali budoucí manželé, nasedli jsme do aut a těmi nejužšími serpentinami jsme vyjeli nahoru k ubytování. Tam už na nás čekali sourozenci ženicha a nevěsty a nevěstina maminka. Dali jsme si pausa caffe a vyrazili jsme na procházku.

Capri je malinký ostrůvek, kde se každý s každým zná, takže jsme co sto metrů potkali někoho z rodiny. S každým jsme se navzájem představili, políbili na obě tváře, vysvětlili jsme si, kdo ke komu patří, kdo odkud je, jaká byla cesta, jak se kdo máme a probrali jsme program zítřejší svatby… Zkrátka taková základní čtvrthodinová konverzace. Hláška, kdy maminka nevěsty rezignovaně prohlásila, že ten pár set metrový přesun trvá už tak dlouho, že ji přešla chuť na spritz, vešla do dějin našeho přátelství.

Druhý den jsme se probudili do nádherného rána a sešli jsme se na radnici. Po obřadu jsme se vyhrnuli z radnice ven na hlavní náměstí, novomanželé vypadali jak z titulky Vogue a fotograf a stovky turistů je fotili na jedné z vyhlídek. Někdo podotkl, že to je jak z Lásky Nebeské, když jde ten spisovatel žádat o ruku a postupně se na něho nabalí celá vesnice, tak přesně tak náš přesun vypadal.

Hostina se konala v restauraci Da Paolino Lemon Trees, ve které se hoduje ve stínu citrónovníků a menu se od toho tradičního českého hodně lišilo. Místo domácí pálenky se připíjelo koktejly s proseccem a oběd sestával z pěti chodů (což je pro italské slavnostní obědy typické). Jako předkrm se podával výběr z plodů moře, následovaly těstoviny s humrem, pak ravioli na citrónech, jako hlavní chod se podával mořský vlk s krevetami a salátem, a to vše završil svatební dort s lesními jahodami. Nechápejte mě špatně, moc ráda si dám naši klasickou svíčkovou a svatební koláčky, ale sedět v půlce října v letních šatech pod citrónovníkem, jíst plody moře, a přitom koukat na moře, odkud je před pár hodinami vylovili, jíst citróny, které před nedávnem z toho citrónovníku otrhali a k tomu popíjet vynikající italská vína, byl neopakovatelný zážitek.

Tatínek ženicha je typický pohostinný Ital, který když slyšel, že kamarádky přiletěly z Brna a já z Manily, dojatě prohlásil, že to jsme opravdu dobré kamarádky a že nám z Capri musí za těch pár dnů ukázat všechno, co je v jeho silách. A tak jsme se poslední den našeho pobytu na ostrově sešli v přístavu, kde už na nás čekaly dvě plachetnice a vyrazili jsme na plavbu kolem ostrova. Odpoledne jsme se šli projít do Augustových zahrad, odkud jsou nádherné výhledy na Faraglioni di Capri a na klikatou cestu vedoucí k pláži Marina Piccola, kterou do skály nechal vytesat německý ocelář Krupp.

„Počkejte, než pojedete, mám tady pro vás malou svačinku na cestu!“, řekla teď už švagrová naší kamarádky a vytáhla ty největší panini caprese (jak taky jinak na Capri), které jsem v životě viděla. Do poslední chvíle jsme postávaly na břehu a loučily se, ale pak už nám nezbylo nic jiného než nastoupit na trajekt zpátky do Neapole. Ládovaly jsme se paninama, koukaly na Vesuv, který byl stále blíž a čekal nás nelehký úkol vybrat, kam večer zajdeme na pravou neapolskou pizzu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *