Zemětřesení

Když žijete na Filipínách, tak je to něco, co máte neustále vzadu v hlavě. Země leží v tzv. Ohnivém kruhu a zemětřesení jsou zde na denním pořádku. Většinou jsou tak malá, že je ani necítíte, ale prostě víte, že může přijít něco pořádného. A fakt, že se v Manile očekává „The Big One“ –zemětřesení o síle 7.2 stupňů, které podle seismologů může Manilu kdykoli zasáhnout, vám moc nepřidá. Navíc si můžete být jistí, že pokud na zemětřesení přijde řeč, vždycky se u stolu najde někdo, kdo začne ponurým hlasem vykládat, jaké všechny budovy mají údajně při „The Big One“ spadnout a kolik lidí podle odhadů zemře.

Zemětřesení jsme na Filípínách zažili několik a při vzpomínce na dvě z nich mi pořád není úplně dobře.

Jedno se odehrálo jednu dubnovou sobotu v roce 2017. Brzy odpoledne jsem si všimla, že se kývá lustr. Podívala jsem se z okna a přišlo mi divný, že je tak silnej vítr, že se budova hýbe. Pak mi to došlo, zalezla jsem pod stůl a čekala. Trvalo to dost dlouho, určitě přes minutu, seděla jsem pod tím stolem a střídavě koukala z balkónu na tančící město 33 pater pode mnou a na svou nohu, kterou jsem tehdy zrovna měla zlomenou v sádře. Když houpání konečně přestalo, ještě dlouhou chvíli jsem tam seděla. Asi za dvacet minut se stránkách filipínského institutu vulkanické a seismologické činnosti objevily o zemětřesení informace. A v tu chvíli jsem zjistila, že epicentrum bylo kousek od místa, kde zrovna expat trávil víkend s našima kamarádama. Okamžitě jsem mu začala volat, abych věděla, že je v pořádku. Celý odpoledne mi to nebral. Zpátky zavolal po šesti hodinách s tím, že byli šnorchlovat a mobil si zapomněl na pokoji v nabíječce, a že je to chytlo zrovna během šnorchlování. Prý to bylo hrozně zajímavý, jak se celé mořské dno zničehonic posunulo, ale pak se kousek od nich do moře urval kus skály, tak se vrátili zpátky na loď a na pevninu. Tsunami varování vydáno nebylo, tak šli s klidem spát a druhý den se v pořádku vrátili do Manily.

Druhé zemětřesení se odehrálo v dubnu 2019, v úterý odpoledne. Tehdy bylo epicentrum kousek od Manily, otřesy měly sílu 6.1 stupně, zemřelo několik lidí a zhroutilo se několik budov. Tentokrát se před otřesy ozval divný zvuk, jakoby do toho 33. patra najednou přijel těžký kamion. To už jsem věděla, co se děje, zkušeně jsem zalezla pod stůl a poslouchala, jak okolo mě praská omítka. Nohu v sádře jsem sice neměla, zato jsem byla v šestým měsíci, takže jsem na nějakou rychlou evakuaci mohla zase zapomenout. Tohle zemětřesení sice bylo silnější, ale naštěstí taky o dost kratší a za chvilku bylo po všem. Očividně jsme se skoro všichni báli aftershocků, protože ten den bylo v ulicích i na Manilu hrozně moc lidí, všichni brouzdali bezcílně sem a tam a zpátky do bytů jsme se odvážili až pozdě večer. Na fb potom kolovalo video, jak se ze střechy jednoho manilského mrakodrapu vylil bazén a děsilo naše rodiny a kamarády: https://edition.cnn.com/videos/world/2019/04/22/philippines-earthquake-building-water-orig-vstop-bdk.cnn

Hrozba zemětřesení hraje podstatnou roli při vybírání bytu. Buď si vyberete byt v nižších patrech a doufáte, že by se vám případně podařilo evakuovat, nebo jdete do vyšších pater a máte skvělý výhled, ale zase nemá smysl si nalhávat, že byste evakuaci v případě pořádných otřesů (nebo třeba požáru) stihli. My jsme se rozhodli pro výhled, protože jsme si řekli, že pokud v BGC skutečně začnou padat budovy, tak i kdybychom nakrásně zvládli z té naší utéct, stejně na nás něco spadne na ulici. Realiťačka a inženýrka budovy nás ujišťovaly, že jsou nové budovy stavěné tak, aby něco vydržely. A asi na tom něco bude, protože při tom druhém zemětřesení sice sem tam popraskala omítka, ale jen na povrchu, a jinak se nerozbila ani sklenička. Já tomu nerozumím, ale laicky mi to bylo vysvětleno tak, že mrakodrapy jsou stavěny na pohyblivých základech, takže když přijde zemětřesení, budova se hýbe zároveň s ním a tím pádem nevzdoruje síle otřesů a nijak zásadně se nepoškodí.

Upřímně řečeno jsem dost ráda, že jsem si tuto teorii nebyla nucena ověřovat v praxi při tom obávaném „The big one“ a zároveň jsem ráda, že jsme se rozhodli pro život ve výšce, protože ty výhledy skutečně stály za to. A zvlášť během karantény, která pro nás trvala 8 týdnů, během kterých jsem se z bytu dostala párkrát na nákup, jsem za náš výhled ze 47. patra a možnost posedět na balkóně byla hodně vděčná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *