Jak jsme si koupili stan, abychom mohli spát na pláži a jednou v něm i přespali

To bylo tak. Jednou u večeře nám kamarád O. povídá: „Našli jsme skvělej resort, kde se dá přespat ve vlastním stanu!“. A já na to řekla: „To je super, to musíme zkusit, domluvíme auto a vyrazíme tam!“. Expat se od začátku dvakrát netvářil, ale vysvětlila jsem mu, že jsme přece mladí, toužíme po zážitcích a dobrodružství, něco vydržíme a do trapných resortů bude dost času jezdit v důchodu. Naštěstí jsem projevila alespoň tolik duchapřítomnosti, že jsem koupila ten nejlevnější stan, na kterej jsem v BGC natrefila.

V sobotu ve 4:20 jsme se sešli před budovou, nastoupili do auta a vyjeli za dobrodružstvím. To začalo nečekaně už po cestě do provincie Zambales, ve které se nachází resort Crystal Beach, kam jsme měli namířeno. Mara, našeho řidiče, už přestalo bavit popojíždění v koloně a prostě si vytvořil třetí pruh uprostřed silnice. Akorát, že jednomu protijedoucímu autu urval zrcátko. Neřešil to a jel dál. Řešil to ale řidič toho druhýho auta, otočil to, dojel nás a zatarasil nám cestu. Mar je bývalý mariňák a vypadá tak. Takže vylezl z auta, druhý řidič si to velmi rychle rozmyslel a bylo po problému.

Na místě jsme si vyhlídli místečko a s velkou pompou postavili stany. Zbytek dne jsme strávili na pláži a večer jsme zalezli do stanů. To, že ve stanu je i v noci asi 45 stupňů, se dalo rychle vyřešit tím, že jsme sundali plachtu a spali jen pod síťkou proti hmyzu. Jenomže v resortu ten víkend probíhal teambuilding filipínské firmy. A to znamená koncert a karaoke. Hodně nahlas. Ve dvě ráno jsem vylezla ze stanu a šla hledat pojistky. Říkala jsem si, že když vypnu elektřinu, přijdou o mikrofon a akustickou kytaru. Pojistky jsem nenašla, zato jsem zjistila, že jsme byli jediní, kdo se snažil spát. Po kempu běhaly bandy dětí a hrály si a dospělí u stanů grilovali.

Druhý den jsme si pronajali loď a vydali se nedaleký ostrůvek Capones, na kterém jsme byli přes poledne. Neobešlo se to bez následků. I přes intenzivní mazání, a neustále nasazenou kšiltovku jsem si hrozně spálila obličej. Do Manily jsme se vrátili v neděli a v pátek jsem seznala, že panthenol a nevycházení z bytu zabralo, já vypadám celkem normálně, a můžu si jít koupit lepší opalovací krém. Když jsem vlezla do kosmetiky, prodavačka se mě s hrůzou zeptala, co se mi proboha stalo s obličejem. Pochopila jsem tedy, že svět ještě není na můj odstín připraven a dalších pár dní zůstala zalezlá v bytě. Stan jsme uklidili tak důkladně, že jsme ho znovu objevili až po čtyřech letech při stěhování a od té doby už jsme spali jenom v resortech.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *