Na autobusové stanici ve městě Iloilo to žije typickým ranním asijským ruchem. Hemží se to tu dospělými na cestě do práce, školáky a menšími domácími zvířaty. To ještě netušíme, že budeme patřit mezi ty šťastlivce, se kterými v malém přecpaném autobusu pojede i kohout v krabici, který bude kokrhat s takovou vervou, že pokaždé vyděšeně poskočíme. Na sedačce, kam by se v Evropě pohodlně vešel jeden člověk, sedí až čtyři Filipínci, v uličce jich stojí dalších dvacet, čile mezi sebou debatují a občas někdo začne z plna hrdla zpívat.
Oficiálních zastávek je po cestě pomálu, a tak když někdo ze zadní části potřebuje vystoupit, začne řidičův pomocník, který vybírá jízdné, něčím kovovým bušit do madla, aby na to řidiče upozornil. Řidič následně přibrzdí, aby se z autobusu dalo vyskočit. Cesta je lemovaná nekonečnými lány rýžových políček, která v ranním slunci září světlezelenými odstíny. Sem tam se v krajině líně pase buvol a míjíme několik základních škol, z nichž každá je divoce pomalovaná pestrými barvami a děti v uniformách na dvoře hrají různé hry.
Ve městě Concepcion jsme podle pohledů místních tak trochu za raritu. Dvojici Evropanek tady evidentně nevidí každý den, nicméně v místním informačním středisku se rychle zorientují a cenu za odvoz na přilehlé souostroví Concepcion a přespání na jednom z nich nasadí vskutku evropskou. Dále nás informují, že na ostrově není možné sehnat jídlo ani pitnou vodu a je potřeba si vše nakoupit ve městě na trhu. Po rychlé válečné poradě se rozhodneme nakoupit ovoce, vodu, rum a colu a vrhneme se do spleti stánků a obchůdků. Je něco před jedenáctou dopoledne, teplota stoupá a tržiště zastřešené plechem, do kterého se opírá slunce, se mění v saunu.
Concepcion islands je souostroví tvořené 17 ostrovy, z nichž některé jsou neobydlené a na některých žije pár jedinců. Většinou se jedná o ostrovy kopcovité, na kterých je možné postavit obydlí a pěstovat potraviny pouze na úzkém pruhu na pobřeží. Ostrovy byly poničeny supertajfunem Yolanda v listopadu 2013. Jednalo se o jeden z nejsilnějších zaznamenaných tajfunů v dějinách a nejsilnější bouři kdy zaznamenanou na pevnině, která měla jen na Filipínách na svědomí přes 10 000 obětí. Dnes už stopy po tajfunu nezaznamenáte, ale místní obyvatelé mají ničivé řádění živlů v živé paměti.
Připlouváme na ostrov Bulubadiangan, na kterém budeme i trávit noc. Je tvořený jedním kopcem a dlouhou písečnou mělčinou, která se do moře táhne jako had. Na obejití ostrova nám stačí zhruba hodina. Po obou stranách písečného výběžku je voda mělká a dá se tak jít desítky metrů, aniž by nám moře sahalo výš než po kolena. Voda vyhřátá na 30 stupňů tím pádem není zrovna osvěžující, ale umožňuje pohodlně pozorovat rybky, korály a hvězdice různých barev a velikostí, kterými je poseto mořské dno. Na ostrově žije rodina vlastnící skromný resort sestávající ze dvou chatek na přespání a několika bambusových přístřešků. Majitel resortu Sonny s rodinou jsou rádi za společnost a kladou nám sérii základních filipínských otázek: „Jak se jmenuješ? Kolik je ti let? Jsi vdaná? Máš děti? Jaké je tvoje náboženství?“
Ke spánku nás ukolébá ničím nerušené šumění moře. Idylka ovšem netrvá dlouho, protože s postupující nocí začínají vyjíždět rybáři, jejichž loďky jsou vybaveny řvoucími motory. Kolem ostrova jich projíždí velké množství a tak si v jednu chvíli připadám jako uprostřed námořní dálnice. Se svítáním se okolí opět uklidňuje a my můžeme v nerušeném tichu pozorovat výcházející slunce.
Na pláži si ještě vypijeme ranní kávu a vyrážíme na ostrov Agho. Ostrov rozkládající se na osmi hektarech je v soukromém vlastnictví, ale po zaplecení symbolického vstupného dvacet korun ho můžeme bez problémů prozkoumat. Bílá písečná pláž, které se přesýpá zleva doprava v závislosti na větru a sezóně, a na které leží stovky mušlí a úlomků mrtvých korálů, je ohraničena blankytně modrým mořem. Z větší části je pobřeží ostrova skalnaté, na jižní straně ostrova jsou korálové útesy a dva místní hlídači zde pěstují zévu obrovskou, největšího mlže na planetě.
Vracíme se na loď, při zpátešní cestě míjíme Sombrero Island ve tvaru mexického klobouku a přístav v Concepcion nás rychle vrátí do té drsnější filipínské reality, pro kterou nejsou typické čisté pláže, průzračné moře a klid. Je zde rušno a zakalená mořská voda má hnědou barvu. Na nádraží nasedneme do autobusu a opět se vmísíme do pevninského filipínského chaosu.
