Filipínská robinsonáda aneb dva dny na téměř opuštěných ostrovech

Na autobusové stanici ve městě Iloilo to žije typickým ranním asijským ruchem. Hemží se to tu dospělými na cestě do práce, školáky a menšími domácími zvířaty. To ještě netušíme, že budeme patřit mezi ty šťastlivce, se kterými v malém přecpaném autobusu pojede i kohout v krabici, který bude kokrhat s takovou vervou, že pokaždé vyděšeně poskočíme. Na sedačce, kam by se v Evropě pohodlně vešel jeden člověk, sedí až čtyři Filipínci, v uličce jich stojí dalších dvacet, čile mezi sebou debatují a občas někdo začne z plna hrdla zpívat.

Oficiálních zastávek je po cestě pomálu, a tak když někdo ze zadní části potřebuje vystoupit, začne řidičův pomocník, který vybírá jízdné, něčím kovovým bušit do madla, aby na to řidiče upozornil. Řidič následně přibrzdí, aby se z autobusu dalo vyskočit. Cesta je lemovaná nekonečnými lány rýžových políček, která v ranním slunci září světlezelenými odstíny. Sem tam se v krajině líně pase buvol a míjíme několik základních škol, z nichž každá je divoce pomalovaná pestrými barvami a děti v uniformách na dvoře hrají různé hry.

Ve městě Concepcion jsme podle pohledů místních tak trochu za raritu. Dvojici Evropanek tady evidentně nevidí každý den, nicméně v místním informačním středisku se rychle zorientují a cenu za odvoz na přilehlé souostroví Concepcion a přespání na jednom z nich nasadí vskutku evropskou. Dále nás informují, že na ostrově není možné sehnat jídlo ani pitnou vodu a je potřeba si vše nakoupit ve městě na trhu. Po rychlé válečné poradě se rozhodneme nakoupit ovoce, vodu, rum a colu a vrhneme se do spleti stánků a obchůdků. Je něco před jedenáctou dopoledne, teplota stoupá a tržiště zastřešené plechem, do kterého se opírá slunce, se mění v saunu.

Concepcion islands je souostroví tvořené 17 ostrovy, z nichž některé jsou neobydlené a na některých žije pár jedinců. Většinou se jedná o ostrovy kopcovité, na kterých je možné postavit obydlí a pěstovat potraviny pouze na úzkém pruhu na pobřeží. Ostrovy byly poničeny supertajfunem Yolanda v listopadu 2013. Jednalo se o jeden z nejsilnějších zaznamenaných tajfunů v dějinách a nejsilnější bouři kdy zaznamenanou na pevnině, která měla jen na Filipínách na svědomí přes 10 000 obětí. Dnes už stopy po tajfunu nezaznamenáte, ale místní obyvatelé mají ničivé řádění živlů v živé paměti.

Připlouváme na ostrov Bulubadiangan, na kterém budeme i trávit noc. Je tvořený jedním kopcem a dlouhou písečnou mělčinou, která se do moře táhne jako had. Na obejití ostrova nám stačí zhruba hodina. Po obou stranách písečného výběžku je voda mělká a dá se tak jít desítky metrů, aniž by nám moře sahalo výš než po kolena. Voda vyhřátá na 30 stupňů tím pádem není zrovna osvěžující, ale umožňuje pohodlně pozorovat rybky, korály a hvězdice různých barev a velikostí, kterými je poseto mořské dno. Na ostrově žije rodina vlastnící skromný resort sestávající ze dvou chatek na přespání a několika bambusových přístřešků. Majitel resortu Sonny s rodinou jsou rádi za společnost a kladou nám sérii základních filipínských otázek: „Jak se jmenuješ? Kolik je ti let? Jsi vdaná? Máš děti? Jaké je tvoje náboženství?“

Ke spánku nás ukolébá ničím nerušené šumění moře. Idylka ovšem netrvá dlouho, protože s postupující nocí začínají vyjíždět rybáři, jejichž loďky jsou vybaveny řvoucími motory. Kolem ostrova jich projíždí velké množství a tak si v jednu chvíli připadám jako uprostřed námořní dálnice. Se svítáním se okolí opět uklidňuje a my můžeme v nerušeném tichu pozorovat výcházející slunce.

Na pláži si ještě vypijeme ranní kávu a vyrážíme na ostrov Agho. Ostrov rozkládající se na osmi hektarech je v soukromém vlastnictví, ale po zaplecení symbolického vstupného dvacet korun ho můžeme bez problémů prozkoumat. Bílá písečná pláž, které se přesýpá zleva doprava v závislosti na větru a sezóně, a na které leží stovky mušlí a úlomků mrtvých korálů, je ohraničena blankytně modrým mořem. Z větší části je pobřeží ostrova skalnaté, na jižní straně ostrova jsou korálové útesy a dva místní hlídači zde pěstují zévu obrovskou, největšího mlže na planetě.

Vracíme se na loď, při zpátešní cestě míjíme Sombrero Island ve tvaru mexického klobouku a přístav v Concepcion nás rychle vrátí do té drsnější filipínské reality, pro kterou nejsou typické čisté pláže, průzračné moře a klid. Je zde rušno a zakalená mořská voda má hnědou barvu. Na nádraží nasedneme do autobusu a opět se vmísíme do pevninského filipínského chaosu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *