Prodloužený víkend v Japonsku

Fukuoka

O půl desáté večer vylízáme z metra v centru Fukuoky. Máme hroznej hlad a zalezeme do první ramenárny, na kterou natrefíme. Je to klasická ramenárna, kam místní chodí na večeři po náročném dni v práci. Sedí se okolo baru po jednom a jednotlivá místa jsou oddělená přepážkou, aby si každý mohl sníst svůj ramen v klidu. Za barem je kuchyně, do které není vidět. Ramenárna je navržená tak, aby zákazník nemusel po celou dobu komunikovat s žádnou jinou bytostí. Když se usadíme, trošku se poodhrne bambusový závěs, zpoza kterého někdo vystrčí ruku s menu. To je celé psané v japonštině a my máme zaškrtnout, co si chceme objednat. Absolutně netušíme, co japonské znaky znamenají, skloníme hlavy a anglicky se ptáme, jestli by nám někdo mohl pomoct. Z kuchyně se k okýnku skloní tři hlavy, všichni jsou hrozně milí, ale anglicky bohužel neumí nikdo. Nakonec se pomocí mobilů domluvíme, dáváme si základní ramen a ramen egg k tomu.

V hotelu fascinovaně koukáme na nejmenší koupelnu, co jsme kdy viděli, a která, jak posléze zjistíme, je pro japonské hotely typická. Do už tak prťavého pokoje se strčí buňka, co připomíná naše toitoiky, ve které se doslova nedá ani otočit. V Japonsku je zkrátka málo místa a je potřeba jím šetřit.

Kokura

Když už jsme na skok v Japonsku, chceme zažít jízdu šinkansenem, a tak kupujeme jízdenky do 70 km vzdálené Kokury. Na nádraží je všechno perfektně zorganizované. Na nástupišti je na centimetr přesně označeno, kde bude nástup a kde výstup a cestující stojí v dokonalé frontě – k tomu napomáhají obrysy bot, které jsou v pravidelných rozestupech namalované na zemi a nikoho nenapadne stoupnout si mimo tyto obrysy.

Do stanice vjede téměř neslyšně bílý vlak s dlouhým čumákem. Vevnitř to vypadá jako v letadle. Všechna sedadla jsou po směru jízdy a až vlak dojede na konečnou, průvodce sedadla obrátí, aby nikdo nemusel cestovat v protisměru. Sotva se uvelebíme, je čas vystupovat. 70 kilometrů dlouhá cesta trvala přesně 16 minut.

V Kokuře zajdeme na prohlídku zámku a ochutnáme vynikající buchtičky s pečenými kaštany. Překvapuje nás, kolik je ve městě heren pachinko – japonských výherních automatů. Taky nás překvapuje, že Japonci neumí anglicky. Až později mi kamarádka Japonka vysvětlí, že většina Japonců se jednoduše nepotřebuje anglicky dorozumět, protože je Japonsko dost izolované od zbytku světa. Rozhodně je to ale jeden z nejvstřícnějších a nejmilejších národů, na který jsem narazila, a i když je mezi námi jazyková bariéra, vždycky se nám snaží pomoct a poradit. A v restauracích jsme zkrátka jedli hodně sushi, sashimi a ramenu, protože nic jiného jsme si s naší omezenou slovní zásobou neuměli objednat a ve většině podniků, které jsme navštívili, měli menu pouze v japonském písmu.

Mojiko

Na odpoledne se zajedeme podívat do pobřežního městečka Mojiko, které leží na severu ostrova Kyushu, a ze kterého máme výhled na pobřeží ostrova Honshu. V ospalém přístavu se toto moc neděje a my můžeme nerušeně prozkoumávat chrámy na pobřeží.

Fukuoka

Jsme zpátky ve Fukuoce a na seznamu věcí, co v Japonsku musíme vyzkoušet, zbývá návštěva tradičních japonských lázní onsen. Ty jsou rozdělené na mužskou a ženskou část a vstupuje se pouze v rouše Evině. Ženská část má termální prameny jak venku pod širým nebem, tak v zastřešených místnostech. Každá vana a nádrž mají jinou teplotu. V prvním patře je prostor, kam můžou (oblečení) vstoupit všichni a odpočinout si v relaxační místnosti nebo v jedné z mnoha saun. Nejvíc mě fascinuje šatna. Jsou v ní desítky kosmetických stolů. Každý je vybaven nasvíceným zrcadlem, tělovou i obličejovou kosmetikou, kulmou, žehličkou na vlasy a fénem. Při odpolední procházce centrem zjišťuju, že úplně stejné jsou vybaveny toalety v nákupních centrech. Japonky si v klidu sednou ke stolečku a mohou si nerušeně upravit make-up nebo přežehlit vlasy.

Velký dojem na nás udělala fukuokská zenová zahrada. Vládne zde naprostý klid a ticho narušuje jen cvakání nůžek, které zastřihují bonsaje a šplouchání kaprů v jezírku. Na jednom z mostů zrovna probíhá fotografování nevěsty a ženicha v tradičním oblečení. Keře mají sytě zelenou barvu a v bludišti zenových zákoutí a altánků by se člověk mohl procházet celý den.

My se ještě jdeme podívat do centra na budovu ACROS, jejíž terasovitá střecha je porostlá stromy a keři a v podstatě funguje jako další městský park. Ve visutých zahradách švitoří ptáci a bzučí včely, které sem láká přes 50 000 kvetoucích rostlin.

Věděla jsem, že k nám Japonci rádi cestují, obdivují pražský orloj a Český Krumlov, ale netušila jsem, že jsou v Japonsku tak oblíbené české produkty. Výlohu jednoho obchodu s módou zdobila plechová horská dráha od firmy KOVAP a české skleněné korálky se daly s trochou nadsázky koupit na každém rohu.

Pár dní v Japonsku uteklo jako voda. Několikrát jsme už skoro koupili letenky, že se tam musíme znovu podívat, ale nakonec vždycky vyhrála nějaká nová, dosud neobjevená, destinace. Rozhodně je Japonsko jednou ze zemí, kam se ještě někdy vypravím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *