Bohol: výprava na Chocolate hills

Vnitrozemí Boholu se nejlíp prozkoumává na skútru, takže do sebe v sedm ráno hodíme snídani, hodně kafe, nasedneme na motorky a závratnou rychlostí až 40 km za hodinu se řítíme směr Chocolate hills. Nejdřív musíme přejet ostrov Panglao, na kterém jsme ubytovaní, most přes moře nás přenese na Bohol a pak dlouho fičíme po rušné silnici na pobřeží, než narazíme na tu správnou odbočku a vjedeme do poklidného vnitrozemí.  

Děláme krátkou zastávku v městečku Loboc, koupíme si vodu a díváme se po okolí. A je to smutný pohled. V roce 2013 na Boholu udeřilo silné zemětřesení, při kterém se mimo jiné zřítila část místního kostela, který tu stál několik století.


Na Filipínách jsme propadli ziplinám, a když jsme ve vnitrozemí Boholu narazili na jednu, která slibovala úžasný výhled na džungli a vodopády na řece Loboc, zaparkovali jsme motorky pod banánovníkem uprostřed pralesa, koupili lístky a s funěním se vyškrábali na kopeček, ze kterého se vyjíždí. S navlečením postroje nám každému museli pomáhat dva Filipínci. Když se opakovaně ujistili, že máme všechny končetiny ve správných otvorech a karabinky jsou řádně zajištěné, lehli jsme si v postrojích na břicho a viseli jsme v nich metr nad zemí jako obří housenky. Vzali nám žabky, aby během přeletu neskončily někde v džungli pod náma, podali nám telefony, ať si to můžeme dokumentovat a odjistili brzdu. Zipline má 520 metrů na délku a 120 metrů na výšku. Na druhé straně nám pomohli se z postrojů vysoukat, po svých jsme přešli na druhé stanoviště, kde nás k ziplině opět připnuli a jeli jsme zpátky. Reklama rozhodně nelhala, výhled ze zipliny byl famózní a vrátili jsme se na ni pokaždé, když jsme se na Boholu ocitli.

Jedeme stále hlouběji do vnitrozemí a u silnice začínají být poutače na „man-made forest“. Vůbec netuším, co si pod tím představit, ale místo má tak velké PR, že očekávám nějakou opravdovou pecku. A pak jsme projeli pár set metrovým úsekem, kde byly kolem silnice vysázeny listnaté stromy. Nepřišlo mi na tom nic zvláštního, zkrátka taková podívaná, kterou člověk v Česku vidí během každé druhé cesty mimo město. Když jsme z tohoto úseku vyjížděli, všimla jsem si, že v zatáčce parkuje několik mikrobusů, z jejichž klimatizovaných útrob vylízají Filipínci a stromy si zuřivě fotí. Až v tu chvíli mi došlo, že jsme právě projeli oním inzerovaným lesem. Jako zpětně to dává smysl, protože pro Filipínce je kus listnatého lesa vzácná podívaná, ale mně to v tu chvíli přišlo jako něco tak normálního, že jsem si neudělala ani jednu fotku, což mě teď trochu mrzí, takže jestli někdo máte nafocen „unique Bohol man made forest“, sem s tím.   

Teď už je to k Chocolate hills kousek. Podél silnice se táhnou zářivě zelená rýžová políčka a začínají se objevovat první kopečky. Po dvou hodinách jízdy jsme skoro uprostřed ostrova a zároveň v cíli naší cesty. Motorky zaparkujeme u trosek hotelu, který nepřestál zemětřesení v roce 2013, vystoupáme na vyhlídku a kocháme se pohledem, na který jsme se tak dlouho těšili. Kam až oko dohlédne se vlní stovky kopečků, které se pravidelně umisťují v seznamech míst, která v JV Asii nesmíte minout, a kvůli kterým na Bohol míří davy turistů.

Jak se kopečky kuželovitého tvaru na Boholu ocitly, není úplně jasné. Wikipedie tvrdí, že celá oblast byla kdysi pod vodou a kopce se vytvořily erozí při jejím ubývání. Romantická pověst tvrdí, že kdysi dávno zde kvůli nešťastné lásce ronil slzy obr Arogo. Říznější legenda vypráví, že město bylo devastováno gigantickým buvolem, místní na něho nastražili otrávenou potravu, a když se mu udělalo špatně, trousil za sebou čokoládové kopce. A proč se vlastně kopcům říká čokoládové? Od února do května je tráva na jejich povrchu vysušená a kopce díky tomu získají čokoládovou barvu.  

Na zpáteční cestě jsme se zastavili v Tarsier and Wildlife Sanctuary. Tarsier, česky nártoun filipínský, je jednou z nejmenších opiček na světě. Má obrovská vykulená kukadla a je jedním z hlavních symbolů Filipín. V každém obchůdku se suvenýry se dají koupit věci a oblečení s Tarsierem, v každém turistickém centru na vás bude koukat z fotky a probojoval se i na 200 pesovou bankovku. Tarsieři jsou velcí asi jako pěst a jsou opravdu tak roztomilí, jak vypadají na fotkách. Jen je hodně těžký si jich v palmovém listoví všimnout. Kdyby nám průvodce opičky neukázal, vůbec bychom je nepostřehli, i když si lebedily pár desítek centimetrů od nás.

Před Tagbilaranem děláme ještě jednu nedobrovolnou zastávku. Ten den jsme neměli na motorky šťastnou ruku a expat třikrát píchl. Naštěstí to na Filipínách není žádný velký problém, vulcanizing shopů, ve kterých duše za pár desítek peso zalátají, je podél cesty plno. Duše se zalepí, pak se na ni dá ohýnek v takovým malým udělátku, aby se guma dobře zatavila a na nějakých padesát kilometrů máte vystaráno, než vám duše zase praskne.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *