Lago di Garda I.

Od začátku lockdownu jsme měli jasno – jakmile to bude možný, naše první cesta bude do Itálie. Rezervaci jsme několikrát přesouvali, až Itálie konečně zrušila povinnou karanténu a ke vstupu stačil pouze negativní test. Dva týdny před odjezdem jsme se raději s nikým moc nestýkali, abychom se jak na potvoru nenakazili. Během čekání na výsledku testu jsem byla pekelně nervózní, ale všechno dobře dopadlo. Mohli jsme jet do Itálie!!!

Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Ani, když jsme večer před odjezdem nachystali zabalený kufry ke dveřím. Ani, když jsme druhej den v šest ráno ty kufry dali do auta. Ani, když jsme si v Mikulově zašli na snídani a pak bez jediné kontroly přejeli hranice do Rakouska. Až když jsme přejeli rakousko-italské hranice, uvěřila jsem tomu, že to opravdu klapne a my si budeme dva týdny užívat severní Itálii. Při vjezdu na italskou půdu jsem se dojetím málem rozbrečela, zastavili jsme u první benzínky a vychutnali si první espresso. Chutnalo báječně.

Italové působili úplně jinak než Češi. Zatímco u nás jsem během posledního roku měla pocit, že jsme všichni frustrovaní a na pokraji nervového zhroucení, Italové se usmívali, byli příjemní, dělali opičky na expatě a podstrkovali mu lízátka a bonbóny.

Po dvanácti hodinách na cestě jsme dorazili do cíle – vesničky Nago-Torbole ležící na skále nad severním břehem Gardy. U apartmánu už na nás čekal sympaťák Maurizio, ubytovali jsme se, s potěšením zjistili, že hned ve vedlejším vchodu je bar, kam jsme chodili na cappuccio a brioche a vydali se na večeři.

Ten pocit, když jsme si sedli na zahrádku a ochutnali první sousto caprese, se snad ani nedá popsat. V době před coronou se naše dny motaly do velké míry okolo cestování a jídla a já jsem měla pocit, jako kdybych se probudila z letargie a navázala tam, kde jsem před časem skončila.

Druhý den jsme se probudili do nádherného sobotního rána a vyrazili jsme na průzkum Gardy. Pěšky jsme slezli docela prudký kopec do Torbole, sedli jsme do kavárny na břehu jezera, usrkávali espresso, pojídali gelato a kochali se pohledem na jezero, lidi na promenádě, cyklisty, kterými se to okolo Gardy jen hemžilo a desítky windsurferů lítajících na vlnách.  

Odpoledne jsme se přesunuli na jih Gardy. Chtěli jsme využít toho, že v Itálii nejsou turisti z Asie, že si vychutnáme Sirmione bez lidí. To nám teda nevyšlo, protože se toho rozhodla využít půlka Itálie a středověké městečko bylo narvané k prasknutí.

V neděli jsme byli nuceni vstávat dost brzo, jelikož expatě se z pobytu v Itálii taky očividně rozhodlo vytřískat maximum a zajeli jsme do hor k jezeru Tenno. Na parkovišti u jezera jsme byli už před osmou a mohli jsme si nikým nerušeni vychutnat ranní poklidnou atmosféru. Když už jsme tam byli, rozhodli jsme se, že si celé jezero obejdeme. Byla to krásná procházka, výhledy byly famózní a jezero mělo průzračnou ledovcově modrou barvu. Jen poslední úsek byl s kočárkem dost na prd, protože bylo potřeba přebrodit horskou říčku a stezka se stočila do lesa, kde měl náš městský sporťák dost problémy.

Na oběd jsme přejeli do Trenta – hlavního města regionu Trentino Alto Adige, kde jsme si sedli na zaslouženou pizzu a prosecchino. Svítilo sluníčko, bylo azzurro, krásných 30 stupňů. Restaurace a bary byly otevřený, v centru bylo tak akorát lidí. Turisti skoro žádní. Testy ani certifikáty potřeba nebyly (roušky se nosily i v ulicích). Co víc jsme si po tom nekonečným zimním lockdownu mohli přát?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *