Lago di Garda II

Jak u Gardy vypadal náš všední den? Ráno jsme vstali, nějakou dobu se mátožně potáceli po apartmánu, a pak jsme vyrazili do baru ve vedlejším vchodu na cappuccio, babyccino a snídani. Barmanka po třech dnech zjistila, že si objednáváme pořád to stejný, takže už se nás ani nemusela chodit ptát, co si dáme, rovnou nám přinesla naši obvyklou objednávku, celou dobu se u toho usmívala a prohodili jsme pár vět, jak se dneska ráno máme.

Expat se pak vrátil do bytu pracovat a my jsme vyrazily na průzkum okolních hřišť, kde se jsme se seznámily s dalšíma bambinama a já jsem s jejich prarodičema mohla procvičovat italštinu. V Itálii je rodičovská dovolená jen 3 měsíce, proto je dopoledne většina dětí venku s babičkou nebo dědečkem.

Dřív nebo později jsme skončily na pláži, kde bylo potřeba prozkoumat a protřídit všechny oblázky a já jsem odkoukávala, jak se dělá windsurfing. Kolem poledne za náma dorazil expat a šli jsme na oběd, po kterým měla malá siestu a my jsme pracovali. Učím online italštinu, a i když jsem si na ty dva týdny naplánovala minimum lekcí, tak jsem sem tam nějakou měla. Po siestě pausa caffe, zase v baru ve vedlejším vchodě, expat šel pracovat a my jsme se šly projít, nebo jen tak poflakovat do zahrady. Kolem šesté večer měl expat padla a všichni jsme společně vyrazili na večerní procházku, nebo se podívat někam do okolí. Zkrátka naprostá italská dolce vita.

O víkendu jsme mohli zase trajdat po výletech. V pátek to expat zapíchl už po obědě a vyrazili jsme na jih jezera do Mantovy a Verony. Že byla Mantova liduprázdná, to nám ani nějak zvláštní nepřišlo, ale procházet se Veronou bez turistů a stát o samotě pod Juliiným balkónem, to byl teda hodně divnej pocit.

V sobotu jsme se pro změnu vypravili na úplný sever Itálie do okolí Merana. Je tam krásně, ale ta italská atmosféra tam trošku chybí. Všude jsou dvojjazyčné nápisy a v ulicích člověk slyší mnohem víc němčinu než italštinu. Však taky, když jsem před odjezdem probírala naše plány s Mauriziem, tak se smál, proč jedeme do „německého území“, když můžeme trávit sobotu v Itálii.

Pro nás má okolí Merana speciální kouzlo. Byli jsme v této oblasti na svatební cestě a jedli jsme tehdy ve skvělé restauraci, na kterou jsme si pak mockrát vzpomněli, takže jakmile jsme zabookovali ubytování u Gardy, bylo nám jasný, že se do té restaurace musíme vrátit. Akorát jsme si nepamatovali, jak se ta restaurace jmenovala. Nebo kde byla. Věděli jsme akorát to, že to bylo někde u Merana, a že hned vedle restaurace bylo vinařství, ve kterým jsme si koupili moc dobrý víno. Jak se vinařství jmenovalo, jsme si samozřejmě taky nepamatovali, ale shodli jsme se, že kdybychom viděli etiketu, tak ji poznáme. Byla to zábava na několik večerů, kdy jsme do Googlu zadávali „vinařství Merano“ (výsledků to vyhodilo nepočítaně) a projížděli obrázky.

Pátrání bylo úspěšné a my jsme si mohli zavzpomínat a pochutnat na hovězím tataráku, zapečeném lilku, chobotnici a telecích líčkách. Restaurace se jmenuje Miil a tady je kdyžtak odkaz: https://www.miil.it/en/home/. K restauraci patří nádherné zahrady, do kterých je možné se jít projít (platí se vstupné).

Nedělní dopoledne jsme strávili v Parco Faunistico ve vesničce Spormaggiore. V ZOO umístěné v alpských lesích je možné pozorovat zvířata v jejich přirozeném prostředí, výběhy mají uzpůsobené tak, aby co nejvíc připomínaly divočinu. Je to jedno z míst, kam bychom se jako bezdětní nikdy nevypravili, ale expatě bylo nadšený, že si může pohladit morče a podívat se na ovečky.

Ač na severu, stejně nás to pořád táhlo na jih a na poslední hodiny v Itálii jsme se opět přesunuli na jih Gardy, do městečka Bardolino.

Kdyby člověk nevěděl, že je u jezera, myslel by si, že se ocitl na břehu moře. Jakmile vylezete z auta, historické centrum na vás dýchne nezaměnitelnou přímořskou atmosférou. Vlnky šplouchají a omývají oblázky na pláži, nad hladinou se vznášejí ptáci, aby se mohli vrhnout po rybě, když nějakou zmerčí, v přístavu pod hradem kotví dřevěné loďky natřené světlými zářivými barvami a terásky restaurací se vznáší nad hladinou jezera. V půlce června měly stromy ještě čerstvou svítivě zelenou barvu, centrum Bardolina bylo poseto pestrobarevnými květy a zrovna jsme trefili období, kdy kvetl jasmín, jehož omamná (dle expata spíš bolehlavová) vůně nás provázela celou dovolenou.

K večeři jsme si dali plody jezera, u jídla jsme se kochali pohledem na jezero a postupně na západ slunce a vychutnávali jsme si tu skvělou atmosféru.

Dva týdny utekly nějak hrozně rychle, další den jsme v pět ráno vstali a se slzou v oku zamířili zpátky do Brna. Cesta proběhla v klidu, od Trieste už byla dálnice až do Vídně poloprázdná. Jeli jsme autem, takže jsme testy nepotřebovali, stačilo, že jsme si na ně zašli po příjezdu. Rakušáci na hranicích dělali namátkový testy (nám teda ne) a kontrolovali testy při vstupu do těch velkých odpočívadel Landzeit a Rosenberger. Když jsme testy neměli, pustili nás na záchod, ale koupit si jídlo už ne, takže pak už jsme stavěli na benzínkách, kde testy nikdo neřešil.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *