Singapur

Náš výlet do Singapuru začal stylově. Pár minut do vzletu do nás uhodil blesk. Já jsem měla nervy na pochodu už z uberu, ze kterého jsme měli krásný výhled na to, jak se nad manilským letištěm shlukují temná mračna, a ve chvíli, kdy se ozvala rána a letadlo se zakymácelo, mě to stálo veškerou sebekontrolu, abych nezačala hystericky ječet, že tady všichni umřeme. Trošku mě teda uklidňovalo to, že kromě mě všichni nevzrušeně seděli na svých místech.

Cestovali jsme já, expat, můj brácha a moje mamka I., kteří za náma to léto přiletěli do Manily už podruhé a vyjevili přání: „Vidět taky nějaký jiný asijský město než hnusnou Manilu.“  

A tak jsme v pátek před půlnocí vylezli ze Singapurského letiště a šli na vlak a metro. Metro!!!! Chápu, že takto to nezní jak taková pecka, ale musíte si uvědomit, že jsme přiletěli z Manily, ve které se člověk někam dostane pouze uberem při průměrné rychlosti 3km/hodinu.

Nadšení vystřídalo mírné zděšení, když jsme s posvátnou úctou vstoupili do vagónu, dveře se zavřely, vlak se rozjel a informační cedule nás přivítala slovy „Welcome on board. SMRT.“ Tamní MHD se jmenuje „Singapore Mass Rapid Transit“ a na SMRT tudíž v Singapuru natrefíte doslova na každém rohu. Co mě osobně ještě hodně zaujalo, byla informační cedule zakazující ve vlaku jídlo a pití, kouření, hořlaviny a durian, přičemž u jediného durianu nebylo napsáno, jak velká pokuta za tento přestupek hrozí. Zjevně je nevyčíslitelná. Naprosto to chápu. Durian jsem zkusila omylem jednou a měla jsem co dělat, abych to ustála.

Druhý den ráno jsme se usnesli, že si město nejdřív prochodíme, ať nasajeme atmosféru. Doprava v ulicích plynule jela. Nejen, že tu byly chodníky, ale byly čisté. OK, uznávám, že když vám za odhození odpadku hrozí pokuta v řádu desítek tisíc korun, tak to dost pomůže, aby si lidi rozmysleli, jestli budou dělat bordel. Měli tam městskou zeleň. Upravenou! A nábřeží s pěknou promenádou se spoustou podniků.

I. má ráda den rozplánovaný na minuty, takže jsem před cestou do Singapuru vytipovala seznam míst, která stojí za to, I. jsme obstarali mapku a ona si ji každé ráno u snídaně důkladně prostudovala, vytyčila trasu a naším úkolem bylo vymyslet, jak se na jednotlivá místa dostat.

První den jsme zamířili do největšího skleníku na světě a byla to neopakovatelná podívaná. Už stavba sama o sobě je impozantní, pak vejdete dovnitř, opájí vás vůně rozkvetlých květin a obklopuje přes milion rostlin ze všech koutů světa. Tomu všemu vévodí nejvyšší krytý vodopád světa. Aspoň to platilo v roce 2018, kdy jsme v Singapuru byli. V roce 2019 totiž vznikl nový největší vodopád světa. Nachází se na Singapurském letišti.

V dalších dnech jsme zamířili do botanické zahrady, oázy v centru města, ve které mě nejvíc uchvátila orchidejová zahrada. Podívali jsme se do indické čtvrti, čínské čtvrti a během přesunů jsme odpočívali u kafe v klimatizovaných nákupních centrech, protože v srpnu je to v singapurských ulicích o infarkt.

Zlatý hřeb programu jsme si nechávali na poslední den. V plánu byl ostrov Sentosa a vyblbnutí se v Universal Studios. Předem jsem načetla, že bez VIP vstupenky nemá moc smysl tam chodit, protože pak člověk vystojí dvě několika hodinové fronty a už je čas zavíračky. Zaplatili jsme si teda VIP vstupenky – dvakrát tak drahý oproti základním – díky kterým jsme měli nárok na přednostní nástup na atrakce. I tak jsme ale na ty nejpopulárnější horské dráhy čekali skoro hodinu. Když jsme se dostatečně vyřádili, přesunuli jsme se do vedlejšího akvária, ale moc dlouho jsme v něm nevydrželi, protože malé děti rozpumprlíkované ze zábavního parku tam dělaly neskutečný bordel.

Poslení večer jsme zašli na drink do ikonického mrakodrapu Marina Bay Sands. Skybar Cé La Vi je v 55. patře (což je 200 metrů vysoko) na terase, na které si mimo jiné můžete zaplavat ve 150 metrů dlouhém bazénu. Výhled na město byl naprosto famózní a koukat se na lidi, co plavou v bazénu, pod kterým jsou stovky metrů vzduchoprázdna, byl úlet, ale bar jako takový mě moc nenadchnul. Bylo to tam dost neosobní, jeden drink stál 20 dolarů (což beru, že si člověk platí hlavně za ten výhled), ale hlavně to tam působilo hrozně snobsky a nemělo to žádnou atmosféru. Jakmile jsme naše drinky dopili, přesunuli jsme se na nábřeží, kde jsme si sedli na jednu z terásek, dali závěrečný Singapore Sling (koktejl na ginu) a cítili jsme se tam mnohem uvolněněji.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *