Ráno u jezera Te Anau je mlhavé a vypadá to, že bude každou chvíli pršet. Pro nás ideál, protože máme naplánovaný přesun do Queenstown a takto nás nemrzí, že odjíždíme. Po cestě mraky postupně řídnou a v deset dopoledne už je obloha jako vymetená. Během tohoto roadtripu máme celkově hrozné štěstí na počasí, kamkoli se vrtneme, tam je krásně a podzimní zélandské dny jsou jako korálky. Číst →
Už týden jsme zavření na bytě v karanténě a já jsem se přistihla, že čím dál častěji myslím na náš loňský roadtrip po jižním ostrově. Vypadá to, že v následujících týdnech tady přibude ze Zelándu hodně fotek. Úplně nejčastěji vzpomínám na jezero Tekapo. Jakmile jsem při zběžném googlování narazila na fotky Tekapa, věděla jsem, že to prostě musím vidět. Číst →
Je sedm hodin ráno a jen neradi vylízáme z teplého pokoje. Venku je ještě tma a teplota dva stupně nad nulou nás nepříjemně zaskočí. Honem sedáme do auta, topení vytuníme na maximum a frčíme směrem k jednomu z nejturističtějších míst na jižním ostrově. Na cestu jsme si vyšetřili dvě hodiny dle pokynů v návštěvním centru, abychom v klidu stihli naši loď a zároveň se po cestě pokochat dechberoucími výhledy. Číst →
Posledně jsem článek zakončila tím, že se nám při naší první cestě na Zéland nepodařilo spatřit ve volné přírodě tučňáky, a že to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme se sem znovu vydali. Tučňáky s expatem milujeme, je to to nejsrandovnější a nejroztomilejší zvíře na světě, a tak jsme minulý rok každý druhý večer googlili místa, kde se na ně dá údajně narazit a poctivě jsme za soumraku hlídkovali na pláži, jestli nějaký ten tučňák přisurfuje. Číst →
Rok se s rokem sešel a začali jsme přemýšlet, kam letos vyrazíme na Velikonoce. Padaly různé návrhy od Ameriky až po to, že zůstaneme v Manile, ale nakonec expat po pár měsících systematického nátlaku kapituloval a demokraticky jsme se usnesli, že Velikonoce opět strávíme na Zélandu. Tento plán dostal mírné trhliny, když jsme v únoru začali zjišťovat ceny letenek, ale nakonec jsme našli letenky za aspoň trochu rozumnou cenu u Singapore Airlines. Pravda, letět čtyři hodiny na západ, abyste následně přestoupili do jiného letadla a letěli jedenáct hodin na východ, není zrovna ideální, ale co bychom neudělali, abychom na chvíli zdrhli z Filipín. Číst →
V Hokitice jsme se probudili do sychravého rána a den jsme započali nákupem maorských vyřezávaných šperků z lahvově zeleného jadeitu. Paní prodavačka se s námi dala do řeči a začala se nám omlouvat, že nechápe, co to je za počasí, že normálně na začátku podzimu takhle hnusně nebývá. My jsme si přitom rochnili blahem. Teplo a sluníčko miluju, ale…
Číst →
Posledně jsem naše zélandské putování zakončila v národním parku Abel Tasman. Po vysilující jedenácti kilometrové túře jsme si na pobřeží vychutnali kafe, které mimochodem Zélanďani v rámci hipster vlny připravují velmi dobré a přesunuli jsme se do BandB, co jsme si to ráno zarezervovali. Majitelé nás vřele přivítali, ukázali nám náš pokoj a potom se začali vyptávat,…
Číst →
Já opravdu nejsem ranní typ. Spát jdu většinou dlouho po půlnoci a jak musím vstávat před osmou, tak není radno na mě do desáté hodiny dopoledne mluvit. Své o tom ví moje bývalé kolegyně, které se na mě po příchodu do práce obracely jen ve chvílích vážné krize. A expat je na tom snad ještě…
Číst →
Obecně s expatem nemáme ve zvyku si před cestou zjišťovat informace a rádi se necháme překvapit. Těm nejprofláklejším místům se člověk stejně nikde nevyhne a u těch méně známých se potom můžeme cítit jako velcí dobrodruzi, co že jsme to zase objevili. K Zélandu jsme ovšem ze začátku přistupovali jinak. Koupili jsme si letenky a poprvé v životě…
Číst →
Zéland byla moje vysněná destinace, co jsem pochopila, že cestovaní neznamená jen ježdění na týden k moři o letních prázdninách. Tehdy mi mohlo být nějakých jedenáct let a vytyčila jsem si jasný cíl: během studia na gymplu si najdu brigádu, našetřím na cestu a po maturitě se tam pojedu podívat. Poté se stanu slavnou zpěvačkou a…
Číst →